"Burianovo kafe" po 20 letech - konfrontace 1991-2011

Před dvaceti lety jsem po celý rok uveřejňoval fejetony v Lidových novinách.
Pokud Vás to baví, vraťme se spolu do té post revoluční doby a zkusme konfrontovat, nakolik jsme se změnili.

První z fejetonů se zabývá celkovou atmosférou roku 1991.
Jen podotýkám, že na letošní P.F. jsem byl vyfocen s pěkným muzeálním exemplářem ledního medvěda a s nápisem NENECHTE SE VYCPAT!

CHRAŇTE SVÉHO UMĚLCE...
(14.1.1991)

Tak už mám, vážení, heslo pro tento rok. Rozeslal jsem ho na novoročních přáních přátelům a dokonce i v televizi jsem ho přednesl. Zní: Chraňte svého umělce, nikdy nevíte, kdy ho zas budete potřebovat. Je to trochu zvláštní, neboť heslo, které jsem si nechal vytisknout na přání posílaná před rokem, znělo: Zbavte se strachu, váš umělec je s vámi!

Rozdíl mezi těmi hesly, myslím, docela dobře vystihuje naši kulturní situaci. Zatímco loni na konci roku jsme byli ještě tak trochu ochránci my, letos, řekl bych, potřebujeme spíš my, s prominutím umělci, ochranu od lidí. Mezi námi, je to asi přirozenější, když mají lidé chránit umělce, než aby umělci chránili lidi, ne?

Co může asi umělec udělat - střílet neumí nebo se mu nechce, postavy vesměs nepříliš sportovní, spíš s cigaretkou než s činkami. Občana mají chránit zákony a ne umělci.

Jak bych si takovou ochranu umělce představoval? Především musím říct, že se umělec musí umět ochraňovat sám. To zní jednoduše, ale zas tak jednoduché to není. O tom, jak se mi to nedařilo, můžu vám vyprávět třeba příště. Teď mi jde o to, co pro nás můžete udělat vy, občané.

Prosím vás nebojte se, nic po vás vlastně nechci. Jen jsem si myslel, že byste se případně jako kupříkladu rodina mohli usnést, že si sem tam zajdete na nějaký koncert, na výstavu - ti bohatší by si možná mohli koupit desku nebo obraz - a že si třeba sem tam přečtete něco jiného než noviny nebo detektivku. A taky, že nebudete věřit reklamě v televizi. To by myslím pro začátek úplně stačilo.

Sám bych vám na oplátku slíbil, že se nedám koupit, i když nabídky budou lákavé a budu se, seč mi síly postačí, snažit zůstat normální. Já vím, slyším některé z vás, jak už teď výsměšně dodávají: To ses měl snažit už dávno. No prosím, tak aspoň budu usilovat o to, aby se to ještě nezhoršovalo a abych to nepřenášel na své okolí.

Chraňte svého umělce, nikdy nevíte, kdy ho zas budete potřebovat. Já myslím, že to je dobré heslo. Nakonec bych vám mohl nádavkem slíbit i to, že si budu vážit každého diváka, který přijde na koncert. Už teď se u nás doma odehrávají legrační scény: Přijdu domů z představení a moje žena se ptá:
" Tak co, jaký to bylo?"
"Skvělý," říkám, "fakt, moc se to povedlo. Lidi byli bezvadní..."
"A kolik jich bylo?" ptá se ona.
"Sedm," přiznám já.
A druhý den říká:
"Já vím, bylo to skvělý a bylo jich sedm."
"Jak jsi to uhodla?" chechtáme se.

Ale určitá hořkost v tom je, co si budeme namlouvat. I když mít v sále sedm skvělých diváků je lepší než tam mít přecpáno tučňákama. Nebo snad ne?