aneb "Dědku nekecej!"

Tlouštíkům se rány po operacích nehojí snadno, a tak jsem se pár dní po propuštění musel do nemocnice vrátit. Byla sobota, zřejmě méně zkušená doktorka mi mačkala ránu na břiše a vyděšeně křičela: „Ježíšikriste! Ježíšikriste!“ Kdo něco podobného nezažil, těžko si to dokáže představit.

Ale oba jsme to přežili a mě potom uložili na pokoj k stařečkovi, který o sobě moc nevěděl, jen sténal a občas blouznil. Když mi otrnulo, pozoroval jsem dvě mladé sestřičky, jak s ním něžně manipulovaly a staraly se o něho jako o vlastního.
„Vy teda máte těžkou práci,“ nezdržel jsem se komentáře.
„Ale kdepak,“ otočila se na mě usměvavější z nich, „my jsme si to vybraly, nás to baví.“ Bylo jim asi dvacet.

Druhý den odpoledne jsem chtěl požádat, zda bych se mohl v hale sousedního oddělení dívat na fotbal. Byl to trochu obtížný proces – po chodbě totiž běhaly úplně jiné sestry, asi o patnáct let starší, neusmívala se žádná, některé na sebe nepříjemně pokřikovaly a práce je zjevně nebavila. Říká se tomu syndrom vyhoření, v tomto případě důsledek podmínek, v nichž jsou tyto ženy po léta nuceny pracovat, vyčerpávající zodpovědnosti a podhodnocení.

Nakonec jsem se přece jen směl odšourat k vytoužené televizi, před níž seděl starý pán na vozíku a v očích měl slzy.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se ho.
„Ále,“ otočil se ke mně, „jsem na pokoji se dvěma, kteří mě nenávidí.“
„Něco jste jim provedl?“
„Ne. Vlastně nevím. Já jen nejsem zvyklej, že je na mě někdo takhle sprostej.“

V tu chvíli z jeho pokoje zaburácel mužský hlas: „Dědku!“ Oba jsme nadskočili leknutím a uviděli neoholeného třicátníka, který se vybelhal na chodbu, zahrozil na starého pána berlou a znovu zařval:
„Dědku, nekecej! Řikám ti: Nekecej!“

Podíval jsem se na toho chlápka a s hrůzou si představil, co bude následovat: jestli ještě jednou takhle nechutně zaječí na mého souseda, vstanu, vezmu mu tu berlu, srazím ho s ní k zemi, aby byl poměr sil dobra a zla ve světě zachován, a půjdu do kriminálu. Není vyhnutí, nějaká spravedlnost existovat musí! Naštěstí to patrně vycítil, nečekaně zalezl do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Podíval jsem se na staříka. Zatvářil se fatalisticky a pravil:
„A takhle se tu ke mně chovají všichni. Nechápu, co jsem jim udělal.“

„Jediné, čím se to dá vysvětlit, je jeden starý vtip. Chcete ho říct?“ zeptal jsem se a on přikývl.
„Jde Kohn do modlitebny a osloví Boha: Žena mi utekla, děti mě okradly, barák mi vyhořel, jsem nemocnej a všichni mě opustili. Pane Bože, co proti mně máš? – Chvíli je ticho a pak se seshora ozve: Já ti ani nevím, ale nějak mě sereš!“

Stařeček se hlasitě rozchechtal, ale vzápětí se i trochu rozvzlykal, takže chvíli trvalo, než jsme se zase mohli soustředit na zápas.
„Já ten fotbal miluju,“ řekl, když se uklidnil, „ale stejně to určitě zase bude nula nula.“
Mýlil se. Skončilo to šest dva a ohromně jsme si to užili.

A já jsem si to vychutnával ještě dlouho potom, protože z toho nakonec vznikly dvě písničky: jedna o syndromu vyhoření a druhá o starém pánovi na vozíku, který nejspíš nemohoucnost předstíral jen proto, aby si mohl přivonět k mladým sestřičkám...
Vždycky se divím, jak vlastně ty písně vznikají.


(Zpěvník Jana Buriana - 4, psáno pro Týdeník Rozhlas)