aneb
O zlomeném fíkusu.

Když se vydáte autem z Prahy do Jeseníku, minete Hradec a Žamberk a teprve pak výlet opravdu začíná. Silnička přes Pastviny, přes Králíky, přes Ostružnou byla nekonečná, i když ledovatka naštěstí už zmizela.
„Do Jeseníku je blízko jedině z Jeseníku,“ pravil kdosi.

Krátil jsem si cestu vzpomínáním na to, co všechno jsem v tomto městečku zažil. Když jste totiž potulným písničkářem, máte po desetiletích práce skoro z každého města nějaké zážitky. V Třebíči nám například kdysi mladí humoristé odnesli trabanta mezi dva stromy, ve Valašském Meziříčí na nás na náměstí při koncertě mířil z okna nějaký šílenec brokovnicí, v Plzni mi na každé představení nosí dobří lidé sklínku skvělého nakládaného zelí...

V Jeseníku jsem byl naposledy někdy v polovině devadesátých let, zrovna před volbami. Šel jsem se před koncertem projít a na mítink s Václavem Klausem se díval jen zdálky, abych se k ničemu nepřimotal, protože neznám téměř nic trapnějšího než umělce ve volební kampani.

Najednou se ke mně – věřte nevěřte – přes celé náměstí vydal Ivan Langer, se kterým jsem se vůbec neznal, a radostně mi oznámil, že má už dlouho rád mou píseň Kanárek. „Nechcete na chvíli mezi nás?“ halasil.
Zdvořile jsem se omluvil, že mám práci, a koukal se z náměstí vypařit. Za pár let jsme se pak v době kolem televizní krize náhodně potkali znovu v Praze, to už ale bez Kanárka a bez pozdravu...

Když jsem teď znovu dorazil do Jeseníku, minul náměstí, našel muzeum a vstoupil do ředitelny, leželi tam na koberci dva úplně stejně zbarvení psí obři. Jeden z nich vstal a šel ke mně, druhý byl plyšový.
„Nebojte se ho,“ pravila paní ředitelka. „To je Harry, je hodnej.“

Byl jsem v šoku, neboť nedávno jsem napsal písničku o Harrym, který se převtělil do psa.
Podrbal jsem Harryho na hlavě, připadalo mi, že se důvěrně známe. Jeho plyšový dvojník se ani nepohnul...

V sále bylo narváno. S radostí jsem zahrál nejen píseň o Harrym, ale ještě asi dalších dvacet, publikum bylo tak přívětivé, že jsem se mu svěřil i s dávnou historkou s Langerem a zahrál Kanárka. Vzpomínky tohoto druhu se vždycky hodí pro demonstraci faktu, že se čas opravdu nezastavil, věci se vyvíjejí a podivuhodně mění.

Druhý den ráno v šest jsem nemohl najít nikoho, komu bych vrátil klíče od pokoje. V chodbě penzionu jsem potkal dva muže, kteří říkali, že tam čekají na majitelku. Nabídli mi, že klíče odevzdají za mě, a tak jsem jim je svěřil a vydal se na cestu přes Červenohorské sedlo. Mlha byla taková, že si člověk mohl představovat, že sedí v trenažeru a porouchala se projekce. Řidiči, který jel za mnou, se zdálo, že jedu moc pomalu, tak mě drsně předjel a umožnil mi, abych se až skoro do Šumperka orientoval podle jeho zadních světel...

Když se z bílé tmy vynořila Olomouc, volala majitelka penzionu. Zřejmě jsem prý s sebou omylem odvezl klíče od pokoje, ale je to divné – nechce se jí věřit, že bych jí v pokoji odšrouboval čtyři mosazné kliky, urval sprchu a přelomil fíkus vejpůl.
„Většinou takové věci nedělám,“ pravil jsem. Vysvětlil jsem, jak to asi bylo, omluvil se a navrhl, že škodu zaplatím.
„Nechte to být, nějak to vyřídíme. Bude nám potěšením, když přijedete zas.“

Přijedu rád. Vždyť ono to zase tak daleko není...

(Zpěvník Jana Buriana - 6, psáno pro Týdeník Rozhlas)