Před dvaceti lety jsem napsal fejeton jako dopis kamarádovi do Washingtonu. Změnilo se od té doby něco?

MILÝ VLÁĎO,
28.1.1991:
slíbil jsem, že Ti brzy napíšu dopis, ale to víš, budujeme tu kapitalismus a člověk nemá moc času. Musíme makat. Všichni si tady utahují opasky a někteří si dokonce - na tu oděvní souvislost upozornil ministr Klaus - vyhrnují rukávy. Já jsem si je radši rovnou ustřih.

Asi bych Ti vůbec nenapsal, ale dneska mě napadlo: Hodím to jednoduše na papír, odnesu do redakce, oni to vytisknou, a až to vyjde, tak si to v té Americe přečteš. Ušetřím čas a ještě mi zaplatěj! A Ty alespoň názorně uvidíš, jak to tu bude vypadat, až začneme všichni doopravdy ekonomicky myslet!

V Praze teď zuří liberalizace cen. Byli jsme s Ivou nakupovat na Jižním městě, abychom ušetřili, ale nachytali jsme se - bylo to tam ještě dražší než u nás v ulici u Oběšence. (Oběšenec to je náš vedoucí samoobsluhy, říkáme mu tak, protože jsme si před zrušením trestu smrti mysleli, že bude oběšen za zneužívání pravomoci veřejného činitele - kradl, obchodoval víc vzadu ve skladu než v krámě, byl sprostej na všechny lidi, prodával prošlé výrobky atd. atd. - Teď po zrušení trestu smrti už jen tiše doufáme, že zkrachuje a oběsí se sám.)

Na sídlišti jsme si koupili špagety za třicet sedm korun, to máme jednu špagetu asi za korunu...Ještě, že jsme si nekoupili třeba kolínka, ty by nás určitě stály celý můj plat! Každé ráno chodím nakupovat, znáš mě, jaký jsem žrout, a snažím se nic nekoupit, aby ti lumpové neměli žádné kšefty a museli s cenami dolů, jak nám teď všichni ekonomové radí. Nekupujeme sýry a dojídáme marmelády ze špajzů.

Já to vydržím třeba i rok, bojím se ale, že úředníci v potravinových závodech vydrží taky, a tak místo slibovaného tržního hospodářství budeme mít pořád socialismus s lidskou tváří. A my přitom už doopravdy potřebujeme hospodářství srovnané, abychom se mohli s byznysmeny pustit do křížku kvůli kultuře. Vláďo, prosím tě, napiš mi, jak to v tom Washingtonu děláš s cenami Ty.

Já teď opravdu pracuji dvakrát víc než dřív, ale nedá se nic dělat, musím sem tam i nějakou nabídku odmítnout. Například před pár týdny mi po obědě zavolala jakási dáma. Představila se, řekla zkratku organizace a pak se zeptala:
"Prosím vás, nepřišel byste zahrát za dvě hodiny na náměstí na demonstraci?"
"Na jakou demonstraci?" ptám se překvapeně,"proti čemu?" A ona na to:
"Počkejte moment, já se zeptám..."

Pozdravuj rodinu a brzy se vrať
Tvůj Honza