aneb
Sex jako za volantem

Z hloubi internetu na mě vykoukl článek o tom, že prý se muži chovají při milování stejným způsobem, jako když jsou za volantem.
Nejdřív mě to rozesmálo, protože já jsem po letech došel k názoru, že by člověk měl řídit hlavně tak, aby to přežil... Ale když se nad tou souvislostí zamyslíte, tak vlastně proč ne. Není to tak špatná metoda...

Kdybych byl holka na vdávání, určitě bych si svého vyvoleného za volantem před svatbou pořádně otestovala. V případě, že by se z něho vyklubal podobný typ jako onen legendární mstitel s číslem 2222 – pro nezasvěcené majitel nadupaného vozu, který má pocit, že mu schválně překážíte, a tak vás na dálnici ve velké rychlosti předjede a vzápětí před vámi zabrzdí tak, že se nabouráte –, dala bych mu kopačky hned na prvním odpočívadle. A ani by se mi už nechtělo zjišťovat, jak se takový člověk chová v intimních chvílích...

Asi bych si taky nikdy nechtěla vzít Portugalce.
Drtivá většina Portugalců, jak jsem je poznal, jsou milí a příjemní lidé. Jakmile se však posadí za volant, něco se jim v hlavách přepóluje a stanou se z nich šílenci, pro které neplatí žádná pravidla. To by sice v lásce nemuselo být zase tak nezábavné, ale – já nevím...

Začaly byste si, dámy, s člověkem, který skoro nikdy nedává přednost a blinkr používá jen proto, aby vám naznačil, že chce předjíždět? Bliká na vás usilovně zpravidla v situaci, kdy musí dobře vidět, že před vámi jede dalších padesát aut, a nakonec, když už je volno, vás předjede, se zapnutým levým signálním světlem se zařadí těsně před vás a pak, na prvním sjezdu, za stálého blikání vlevo zmizí z dálnice? Jaké by to s ním asi bylo? Hrůza pomyslet...

A co takhle tvrdohlavého Chilana, potomka neporazitelných indiánů Mapučů a španělských konkvistadorů?

V mnohamilionovém Santiagu de Chile se kvůli plynulosti provozu stalo zvykem, že některé ulice jsou ráno jednosměrné do města, ale odpoledne, řekněme ve čtyři, se směr mění na opačnou stranu.

Běda, když vám jdou špatně hodinky, domníváte se, že ještě neodbila čtvrtá a zapomenete se v jednosměrce ve směru do města ve chvíli, kdy se proti vám vyřídí kolona! Ten první řidič vás sice z dálky dobře vidí, ale když včas nezmizíte z cesty, klidně to do vás napere, protože právo je přece na jeho straně a pojišťovna to zaplatí! Jaký tohle musí být milenec? I když – třeba se to někomu takhle líbí...

Skutečně empatičtí řidiči, milé dámy, alespoň podle mých zkušeností, jezdí na Islandu! Možná proto, že tam jsou značně nevlídné přírodní podmínky. Silnice – hlavně ve vnitrozemí – se nedají tak snadno upravovat, jsou úzké a člověk musí dávat pozor a vcítit se do situace.

Na islandských cestách musí řidič vnímat celou dopravní situaci, ne jenom myslet na sebe. Občas bych dokonce řekl, že tam mají řidiči jakýsi šestý smysl, jímž dokážou vycítit, co se stane – že je třeba před námi za kopcem auto, že je potřeba zpomalit nebo i zastavit. Když se jich zeptáte, sami ani nevědí, jak to dělají, prý spatřili v dálce obláček prachu, kdo ví, to je přece normální...

A jeden, ten úplně nejlepší, si při tom všem ještě hrál na Franka Sinatru – chytil volant jednou rukou, do druhé popadl autobusový mikrofon a sametovým hlasem zpíval: New York, New York!

Toho bych si asi vzala, když už bych si měla vybírat podle toho, jak kdo jezdí. Naštěstí holka nejsem a tyhle starosti už dávno nemám.
Tak hlavně opatrně a bez nehod, kolegové...

(psáno pro Týdeník Rozhlas)