(Intimní čtení pro dobře naladěného čtenáře. Pozor! Nečíst s blbou náladou!)

Od pondělka do středy jsem byl na „turné“ po jižní Moravě. První koncert se odehrál v malebném městečku, kam mě pozval pan učitel, dlouholetý kulturní nadšenec. Když jsme čekali, až přijdou diváci, vyprávěl mi, jak spojenými silami porazili v místních volbách čtveřici „profesionálů“ z ODS, ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, a tak teď musejí jít všechny ostatní zájmy stranou – mají na radnici čtyři roky na to, aby se v městečku konečně udělalo to, co je nejvíc zapotřebí. Pak se nejspíš staré struktury vzchopí, nacpou do voličů předvolební guláše a sliby a on se zas tiše vrátí do školy ke svému povolání.
Byl plný elánu a dvě desítky diváků pak taky...

Druhý den ráno jsem měl besedu s žáky sedmých až devátých tříd o Islandu. Ptali se na všechno možné a mně se ve škole tak líbilo, že jsem se v tom vytržení nechal pozvat i na smažený květák do školní jídelny.

Večer – asi o sto kilometrů dál – na mě čekalo publikum v podniku jiného nadšence. Toho před časem přestalo bavit jeho zaměstnání a zřídil si obchůdek, v němž najdete různé hezky zabalené a voňavé věci – od čaje přes koření a čokoládu až po víno. Vzadu zrekonstruoval útulný sál, a protože ve městě se kulturní dům orientuje už jedině na komerci, on to dělá naopak. Zve nezávislé umělce, kapely a písničkáře. Lidé si zvykli, a tak bylo i tentokrát plno.

Ve středu jsem měl v Brně pořad o Portugalsku, během kterého jsem si uvědomil, že i já jsem vlastně dost velký fanatik. Jsem do Portugalska blázen, a jestli tam letos nepojedu alespoň coby průvodce s turisty, pojdu steskem.

V noci jsem cestou domů musel na dálnici D1 předjet ve vánici údržbářské vozy. Kdybych se držel za nimi, přijel bych do Prahy až k ránu. Hasil jsem si to osmdesátkou po čerstvém sněhu a nechal se předjíždět šílenci jedoucími dvakrát rychleji než já. Ale nejspíš uměli líp řídit, nikdo té noci dálnici nezatarasil, a tak jsem dojel nezraněn a druhý den mohl vyrazit pro změnu na severozápad.

Krajské město Ústí nad Labem je až na výjimky pořád docela slušná kulturní poušť. V baru Max měli ovšem kulturymilovní majitelé ve čtvrtek problém, kam usadit všechny ty, kteří si rezervovali vstupenky. V organizování pořadů jsou tak úporní, že jsem se nevzepřel a kromě koncertu jsem zároveň vykládal i o Islandu a promítal fotky; byly to dva pořady v jednom a lidi byli veselí, vyptávali se, smáli a popíjeli...

V pátek jsme měli s Jiřím Dědečkem, Petrem Skoumalem a Janem Vodňanským oslavu v pražském Divadle Archa. Přišla spousta diváků a tři hodiny s námi slavili vydání nové desky se starým obsahem z roku 1989 – Večírek rozpadlých dvojic. Žertoval jsem, že je to nejen večírek rozpadlých dvojic, ale i rozpadlých jednotlivců, ale nikdo se tomu moc nesmál... Ani publikum nebylo úplně nejmladší, někteří z nich znají repertoár V & S zpaměti, a přesto pořád chodí na každý jejich koncert.

V sobotu jsem normálně vyrazil z Prahy, ale protože už jsem byl přece jen trochu unavený, zapomněl jsem, kam vlastně jedu. Pamatoval jsem si jenom, že je to u Turnova a že ta vesnice začíná na K a končí na tvrdé y. V horské hospodě ve vesničce Koberovy mi chlapi řekli, že nejspíš hledám Kacanovy, a měli pravdu.

V kulturáku v Kacanovech nakonec usedlo ke stolkům asi padesát lidí, kteří se sjeli z okolních jizerských vrchů, a atmosféra v sále překonala všechna má očekávání. Vždycky mě překvapí, že se někteří lidé dokážou tak nadchnout třeba i smutnými písničkami, že hlasitě jásají, křičí a mávají rukama. Kdybych nebyl po operaci páteře, křepčil bych s nimi v Kacanovech až do rána.

Je neděle. Týden setkávání s nadšenci končí. Ležím na gauči, mám psát fejeton a jsem úplně bez energie...