aneb
Provokativní fejeton z roku 1991 po dvaceti letech čili zdrcující náměť na rekapitulaci pro pravičáky i levičáky





JEŠTĚ JEDEN ZÁKON
(11.3.1991, Lidové noviny)

Parlament tedy schválil zákon o restituci. Národ žádal spravedlnost, má ji. Nechci do toho moc šťourat, mám svého poslance rád, dělá co může. Mám taky pár známých, kterým přeju majetek, protože jsou to slušní lidé.

A vlastně je mi i jedno, že někdo, kdo možná celé roky utajoval svůj kapitalistický původ, rozvzpomněl se teď na píseň Voskovce a Wericha a zapěl: "Prapraprabába mé prabáby byla po svý praprapratetě neteří tetinýho zetě, jenž pak byl dítě dítěte Královny ze Sáby." A žádá vrácení majetku, na který cítí dědické právo, aťsi byl třeba konfidentem STB. Ať mu to dají, když je na tom tak závislej. Ať mu to dají, stejně nakonec špatně skončí, když se nenaučí poctivě pracovat.

Možná, že by ale bylo lepší, kdyby mu nevraceli nic, majetek prodali a peníze dali na zdravotnictví. Jenže na to už bude nejspíš pozdě - je po revoluci...

Jeden restituční zákon mi ovšem pořád schází: Zákon o navrácení ukradeného času:
Celý minulý rok se veřejně přetřásalo, jak jsme my písničkáři "trpěli v totalitě". Vždycky jsem se tomu smál,
a když se mě na to ptali, říkal jsem, že jsem netrpěl, měl jsem se dobře - zpíval si své písničky a byl za to celkem slušně placen. Ze zákazů byla nakonec spíš reklama a sláva než nějaké velké strádání...

Teď ovšem mám chuť říct, že to sice bylo opravdu prima čupr období, ale zas taková úplná sranda to tedy nebyla. Neznárodnili nám sice majetek - kde nic není, ani smrt nebere - ale připravili nás o čas, který jsme mohli prožít plněji a tvořivěji. Kdo vrátí třeba Hutkovi a Třešňákovi čas, jenž byli přinuceni prožít v emigraci? Kdo vrátí Mertovi, Nohavicovi čas, ve kterém nemohli pracovat, nevydávali desky, nesměli do rozhlasu a tak dále.(Mluvím teď jen o písničkářích, vynechávám desítky dalších profesí od vědců až po řemeslníky...).

Vzpomínáte na písničku Poločas rozpadu od Petra Skoumala, v níž zpívá, že mu ukradli celý život? Takhle to myslím. A teď zkrátka žádám, vážení poslanci, zákon, kterým mu tento život bude vrácen! Copak je život člověka míň než například továrna? Kdo by dal život za továrnu a kdo továrnu za život?

A tak, podobně jako někteří lidé jsou křečci na majetek, já hodlám křečkovat život! A je to život Skoumalův a ostatních kolegů, je to život můj. My jsme našich životů prvomajitelé, žádní dědici. Nezapírali jsme je v kádrových materiálech, jsou to naše jediné a nejspíš poslední životy! Tak chci ten zákon nebo příště nevolím, nemakám, držím hladovku a všude o vás budu špatně mluvit.

Ukažte se, prosím, jestli jste opravdu pro spravedlnost nebo umíte jen vracet majetek. A zjistíte-li to druhé, ptejte se laskavě sami sebe, proč jste to nedali na zdravotnictví.