aneb

Dělat něco pořádného


Děkuji všem svým „přátelům“ na Facebooku, kteří mi poslali gratulaci k narozeninám, ač je vůbec neznám. Ozvalo se i několik osob méně virtuálních, zavolali, a tím ve mně vyvolali výčitky svědomí – komu já jsem letos vlastně při podobné příležitosti zavolat zapomněl! Každý rok si v tento den slibuji, že vytvořím veliký soupis výročí narození a svátků všech svých blízkých i vzdálenějších příbuzných a přátel, ale pokaždé na to zase zapomenu. Letos taky, i když jsem už odkudsi vyhrabal starý nepoužitý diář, který by se k tomu účelu mohl skvěle hodit.

Rozbaluji dárky. Nejpodivnější balíček otevírám jako první – a hleďme, synek a snacha mi koupili metronom! Když tuhle nevelkou dřevěnou krabičku ve tvaru třístranného jehlanu otevřete, spatříte pružinu a na ní posuvné závaží. To se pak nastaví, pružina se rozkýve a strojek počne pravidelně hlasitě klapat a udávat tempo tak, jak si to přejete: largo, andante,moderato, allegro...

Míval jsem něco takového jako malý, můj metronom se však ztratil kdesi v hlubinách času, podobně jako řada jiných věcí, které bych přece nikdy nevyhodil, ale stejně je už nemám: dávné deníky či sešitky s poznámkami, hračky, dopisy, knížky, kresby, hokejka, sbírka nálepek, dětství...

Klasický metronom už se dneska moc nepoužívá, člověk si místo toho při natáčení hudby pouští do sluchátek klik, což je většinou ne zrovna nejpříjemnější elektronické pípání, jež má jedinou výhodu – není na snímku slyšet.

Metronom by tam rozhodně slyšel byl, a tak se v moderních, vesměs domácích studiích vyskytuje většinou už jen jako dekorace někde na poličce ve společnosti těl starožitných elektrických kytar z počátku šedesátých let, prvních syntezátorů z let sedmdesátých a možná i mezi sběratelskými kousky pionýrských magnetofonů. Metronomy jako součást podobných aranžmá připomínají, že hudba je ještě starší a že tu bude i tehdy, až nám vypnou proud anebo nějaké viry definitivně rozežerou všechny počítačové programy a vymažou se pásky a cédéčka. Potom bude stačit otevřít ta dvířka, nastavit tempo, natáhnout strojek vestavěným kovovým klíčkem a – klap, klap, klap...

Man Ray kdysi proslavil svůj metronom, když na něj přidělal vystřižený obrázek oka a to ho pak pozorovalo v ateliéru při práci. Nakonec originál rozmlátil a své dílo nazval Nezničitelný objekt, jako důkaz, že myšlenka dobrého díla se zničit nedá...

Zkrátka metronom ho tehdy přivedl k rozumování nad smyslem umění. Co od takového předmětu chtít víc?
Vratislav Novák se pro změnu počátkem devadesátých let metronomem inspiroval k vytvoření Stroje času a ten se stal jednou z nejprovokativnějších instalací na území Prahy: stojí a tu a tam i odměřuje čas Pražanům z místa, kde se kdysi tyčil gigantický Stalinův pomník. A jen čas ukáže, jestli ho tam nenahradí zase něco jiného...

Dívám se na svůj dárek, potěžkávám ho, zjišťuji si, že byl poprvé zkonstruován jistým Janem Nepomukem Mälzelem ve Vídni počátkem devatenáctého století na popud samého Beethovena a že na něm lze nastavit tempo od 40 do 210 úderů za minutu, ale zatím mě k žádnému velkému dílu neinspiroval. Snad později, říkám si a pustím se do rozbalování dalších dárků – svetr, stojánek k počítači, nějaké dobroty...

Z mého pokoje se do celého bytu line pravidelné a uchu lahodící dřevěné klapání metronomu. Tempo je nastaveno, končí zase jedny narozeniny a bůh ví, kolik jich ještě bude. Měl bych jít něco pořádného dělat.