aneb

Lekce z dějin šoubyznysu

Je tomu právě dvacet let, co ve vydavatelství Panton vyšlo písňové album nezávislé a nezařaditelné skupiny Před vaším letopočtem s přesvědčivým názvem Neprodávanější deska.

Členy kapely a protagonisty projektu jsem znál už několik let. Vlastislav Matoušek vystudoval skladbu na HAMU, ale seděl také v kriminále za to, že s rockovou kapelou na Trutnovsku provozoval nějaké hanlivé texty „protisovětského charakteru“. V legendární pražské novovlnné kapele Máma Bubo zpíval fistulí vysvlečen do půl těla, husté černé vlasy do pasu, basová kytara málem delší než on...

Založili jsme spolu skupinu Zvláštní vydání a já jsem díky němu poznal útrapy nezávislého rockera, který pořád něco někam stěhoval a cosi, co nehrálo, opravoval. Tato epizoda netrvala příliš dlouho, ale naučil jsem se od Vlastíka spoustu věcí – třeba hrát levou rukou na piano jako na basovou kytaru. To když přinesl podomácku natočené demosnímky svých písniček a řekl:
„Napiš mi na ně texty pro děti, přihlásíme se do soutěže a dostaneme třetí cenu. Mně by se ty peníze moc hodily.“
„Proč až třetí?“ opáčil jsem.
„První a druhou obdrží známí těch porotců a tu třetí ten, kdo bude nejlepší, a to budeme právě my,“ vysvětlil mi nekompromisně.

A tak vznikly Ranní ukolébavky pro ty, kteří ráno zůstávají v posteli – a dostali jsme třetí cenu. Pak jsme napsali operu, ale to už bez soutěže a bez peněz. Nakonec jsme spolu natočili album Černý z nebe a vydali se každý svou cestou. On založil kapelu Před vaším letopočtem s Honzou Jeřábkem a Františkem Jančem.

Oba tyto velikány písničkářského podsvětí jsem poznal, když jsme v roce 1988 s Vladimírem Hanzelem vyhlásili soutěž O ptáka Noha a snažili se po letech navázat na někdejší objevitelské snahy sdružení Šafrán (Hutka, Merta, Třešňák a další).

Honza Jeřábek pracoval v antikvariátě s hudebninami, nejednomu hudebnímu kritikovi doporučoval a sháněl nesehnatelné nahrávky, zabýval se grafologií (dnes ji vyučuje) a psal rafinované texty plné šťavnatých metafor a jinotajů.

Jeho spolužák z gymnázia František Janče byl pro mě největším objevem své generace – hrál na elektrickou kytaru tak úsporně, že si občas vystačil s jedním tónem či akordem na celou skladbu, což byla pro kytaristu, o nichž je známo, že by nejradši hráli v jednom kuse nahoru dolů, úžasná a nedocenitelná vlastnost. Franta také psal nádherné, bolavé a hluboké písničky, z nichž se poté, co kvůli nemoci tuto schopnost ztratil, dochovalo jen pár dosud souborně nevydaných nahrávek.

Tihle tři originální a tvořiví hudebníci se sešli v onom seskupení Před vaším letopočtem a nahráli Nejprodávanější desku. Natočili ji – jak jinak – podomácku a opatřili nádhernými texty s názvy jako Asfaltová řeka, V zelenomodrém akváriu, Přírodní stres a podobně.

Takže jsme společně zašli do tehdy se rozpadávající postsocialistické firmy Panton, kde jsem měl známé. Svými třemi přáteli jsem byl proto jmenován producentem a zmocněn vyjednávat se zástupci vydavatelství o co nejlepších podmínkách pro umělce. Podařilo se.

Nejprodávanější desku vydali – prozatím zkusmo – na kazetě, avšak tím moje úloha producenta a vlastně i veškerá práce vydavatelství skončila. Po čase jsem totiž dostal z Pantonu dopis, v němž stálo, že Nejprodávanější deska na CD nevyjde, neboť si ji ani na kazetě nikdo nekoupil.

To se tedy stalo před dvaceti lety. Nejprodávanější deska se sice neprodává dodnes, ale ta originální, nádherná a svobodná muzika zní pořád stejně zajímavě. Zkuste si ji někde koupit – není k sehnání...