aneb

Rozum není v módě

Týden před Velikonocemi jsem uváděl dokumentární filmy na festivalu v Plzni. Jakousi podivnou shodou okolností nejméně polovina snímků vyprávěla o lidech, kteří – jak to říct bez urážky – místo vzdělávání dávají přednost mystice. Ani jeden nepojednával o vědě či o lidském poznávání prostřednictvím rozumu.

Pár bylo o historii, jeden o cestě na Sibiř, ale převážně se promítaly snímky, v nichž se víc cítilo, než myslelo – a když už se myslelo, tak spíš srdcem než mozkem...

Nejnormálnější mi nakonec připadal film, v němž se sadomasochisticky orientovaní lidé veřejně přiznávali, že jsou úchylní.
Alespoň se při tom neskrývali za nějaké předávání „vibrací“ či „energií“, ale mluvili o tom, že je prostě vzrušuje, když je někdo do krve mlátí, případně když někoho zřežou sami.

Stejnou upřímnost už nebylo možné vystopovat v příběhu amerického hochštaplera, který organizuje v Čechách takzvané tantrické semináře. Posluchači, vesměs neuspokojené manželky a manželé, se pak po sobě za asistence svého guru kolektivně válejí, komolí staroindickou terminologii a údajně přicházejí na to, co je to harmonie pravé lásky a otevřenosti...

Před dalším z filmů pro změnu vystoupil režisér a důrazně prohlásil, že každý člověk je zajímavý. Pak nám představil hodinu a půl dlouhý tok slovních i jiných exhibic evidentně psychicky narušených osob, které odchytil na jakémsi castingu a vzbudil v nich dojem, že když se vypovídají před kamerou, tak to někomu pomůže. Jim možná ano, ale filmu ani mně ne! Dočkal jsem se jen snůšky omšelých klišé a sebestředné nudy...

Mnohem zábavnější, ale ve výsledku podobně skličující byl chytrý dokument o beznadějném životě osamělých lidí z východního Slovenska anebo odvážné dílo o venkovanech z Nošovic a jejich psychické devastaci způsobené stavbou obří automobilky. I v těchto filmech protagonisté víc cítili než myslili, to už asi jinak nejde.

Nakonec jsem už jen vyvaloval oči na hodinu a čtvrt dlouhý portrét herce Jaroslava Duška. Jemu prý vyprávějí kameny. Do pravého ucha mu říkají něco jiného než do levého. Alespoň tak nám to z plátna tlumočil...

Z Plzně jsem po týdnu odjížděl s přesvědčením, že žijeme v rozkošné době, v níž je možné hlásat veřejně či z plátna se vší vehemencí téměř cokoli. Proti tomu já rozhodně nejsem – ať žije svoboda! –, jen mě mrzí, že se neobjevil jediný snímek o tom, co nejen cítíme, ale také skutečně víme, a třeba i můžeme dokázat. To bych byl veselejší.

Přijel jsem domů pořád ještě rozjitřený všemi těmi sugestivními zážitky z festivalu a s překvapením zjistil, že se nám zrovna na Velký pátek v domácnosti porouchalo hned pět přístrojů najednou – od sekačky na trávu přes čerpadlo k topení, nevyměnitelný zámek u domovních dveří a monitor až po empétrojku naší dcery.

Zatímco jinde se otevíraly poklady, u nás se všechno hroutilo! Je to snad nějaké znamení? A pokud ano, co si s ním mám počít, já, ubohý nevěřící, na prahu začínajících svátků? Možná bych se neměl spoléhat jen na rozum a naopak se otevřít všem silám, které mne obklopují...

O Velikonocích obyčejně sedávám doma nebo na chalupě a snažím se nic nezkazit – zachovávám laskavou neutralitu, když někdo někoho honí s pomlázkou, nalévám panáky sousedům, rozdávám dětem cukrovinky a sám se moc nepřecpávám. A také se pokouším nezávidět věřícím, že si tyhle svátky užívají i jinak...

To bude ono – závist! Ta přece kazí charakter, ničí zdraví, ubírá energii, šíří negativní vibrace, zavírá čakry a narušuje celkovou harmonii, o harmonii pravé lásky a otevřenosti nemluvě...



(psáno pro Týdeník Rozhlas)