aneb
Co pro vás mohu udělat?


Téměř každé ráno si slibuji, že se přes nepřízeň osudu – narodil jsem se v zemi zachmuřených tváří – pokusím o nemožné a stanu se tak trochu českým Dánem. O Dánech je známo, že se na sebe často usmívají. I já chci působit na své okolí příjemně a šířit atmosféru vzájemného porozumění, ohledů a možná i úcty a lásky. Žijeme jen jednou...

První, kdo se na mě po ránu mračí, bývá obyčejně moje dcera. Ta je ovšem momentálně v pubertě, takže si o ní v rodině myslíme, že ji to časem přejde. Odvezu ji do školy, mám to při cestě, a pak obvykle – jakmile se mi podaří zaparkovat – sjíždím nemocničním výtahem do přízemí k rehabilitačním prostorám. Většinou v něm nebývám sám, takže nadchází chvíle první zkoušky mého předsevzetí stát se lepším.

Jsem obklopen lidmi, kteří také kamsi klesají či zase stoupají, myslí si na svoje věci a tváří se velmi odosobněně, jako by předstírali, že tam vlastně vůbec nejsou. Jenže já se takhle tvářit nevydržím a pokaždé, když se o to pokusím a nastane ta chvilka, kdy se snažím nejen nemluvit, ale také nedýchat, nemrkat a prostě nebýt, mě nakonec něco přinutí, abych udělal pravý opak. Například si zhluboka povzdychnu, což na ostatní zapůsobí stejně, jako kdyby ve výtahu někdo vykřikl. A vzduch, beztak nedýchatelný, se zatetelí trapností...

Jediný způsob, jak okamžitě všechno neprohrát, je rovnou něco pokud možno nenásilně vtipného říci. O náměty naštěstí není nouze, neboť výtah v naší nemocnici funguje podle nepředvídatelných pravidel a zákonitostí, takže samo použití tohoto dopravního prostředku bývá někdy zdrojem zábavy a dobrodružství. Dveře se například otevírají v každém patře, ač nikdo nepřistupuje, výtah bloudí nahoru dolů, a když už jste skoro u cíle, nakoukne dovnitř zřízenec a zavelí, že veze nemocného na sál, takže musíte okamžitě vystoupit...

Při nenásilném vtipkování je však třeba dát pozor, abyste v očích spolucestujících neklesli z kategorie šarmantních a důvtipných mužů v nejlepších letech do skupiny bodrých staříků, kteří chtějí být vtipní za každou cenu a v podstatě jsou to vlezlí otrapové. Takže – vtipkovat decentně a ne moc nahlas!

I tak se někdy nedaří, člověka nic nenapadá, propadává se patro za patrem a atmosféra ve výtahu náhle čpí zatuhlým nepřátelstvím. Pak se už nedá nic dělat a musíte říct, co vás právě napadne, zariskovat a vsadit na to, že lidé, s nimiž sdílíte tu nevlídnou chvíli, se cítí podobně. Onehdy jsem propadl zmatku a ze zoufalství do napjatého ticha pravil:
„Taky nesnášíte to mlčení ve výtahu?“

Měl jsem štěstí. Dvě sestřičky se zahihňaly a dokonce i postarší pán se mírně pousmál.
Ale takhle může člověk postupovat jedině v případě, že už hraje vabank. Být v tu chvíli v kabině výtahu nějaký hodně sveřepý Čech, asi bych už na tu rehabilitaci ani nemusel...

Když se mi občas podaří začít den v atmosféře úsměvů a vlídnosti, mívám pocit, že v naší zemi není ještě všechno ztraceno. Možná nakonec dokážeme žít jinak! Existuje přece tolik zaměstnanců různých firem, kteří se i v okamžiku, kdy máte blízko k vraždě či nervovému zhroucení, tak pěkně zeptají, co pro vás mohou udělat... Co nám brání, abychom s nimi nakonec našli společnou řeč?