aneb

Malá vzpomínka na cestu do pekel

Kocour mi škrábe na dveře, leze mi do pokoje. Nejspíš neví, co chce, ale ví, co nechce.

Tuhle větu mám rád. Poprvé jsem ji četl někdy v pubertě v rozhovoru s nějakou herečkou. Buď to byla Anna Karinová nebo Monica Vittiová, obě byly manželkami mých oblíbených režisérů a jejich slovo bylo pro mě tenkrát téměř slovem božím.

Tehdy mi poprvé došlo, že člověk nemusí v životě přesně vědět, co chce, ale když neví, co nechce, je ztracen. Jak velkým uměním je umění odmítat nabídky a že je to stejně důležité jako umět dobře své řemeslo (nemám to ze sebe, říkala to právě jedna z těch hvězd).

Vzpomínám si, jak v době, kdy jsem začínal se svou profesí, v mém okolí poprvé někdo něco odmítl – byl to písničkář Vladimír Merta a nepřijal tehdy nabídku jít zpívat do televize. Ti lidé, kteří ho tam zvali, byli kamarádi a chtěli mu tím pomoct. Byl rok 1973 a jim se zdálo, že když vystoupí v televizním pořadu, bude o něco oficiálnější a méně zakázaný. Jako písničkář se tehdy pohyboval na velmi tenké hranici mezi oficialitou a undergroundem a nikdo z těch lidí, kteří pořádali koncerty, přesně nevěděl, může-li ho beztrestně pozvat či nikoli. Jenže Vladimír tenkrát přesně věděl, co nechce.

Já jsem ho v té době uctíval jako ikonu, a tak jsem se po něm začal hned opičit. Když mě pak pozvali, abych zazpíval v jedné populární poetické vinárně, a napsali, že když jsem synem E. F. Buriana, mohl bych zahrát třeba Chlupatý kaktus, taky jsem odmítl. Chtěl jsem sice zpívat, ale nešplhat kvůli tomu po zádech svého komunistického tatínka, kterého i s jeho Kaktusem mám jinak dost rád. Když člověk ví, co nechce, snadněji si uchová slušnou pověst...

Byl by to dobrý námět na román – a nejspíš ho už spousta spisovatelů napsala: jak se hlavnímu hrdinovi, který dost přesně ví, co nechce, pomalu zmenšuje prostor a možnosti, co může chtít, protože svět se s takovými hrdiny moc nemazlí. Ale ten, kdo ví, co nechce, na tom musí být mnohem líp než ten, kdo ještě navíc po něčem opravdu touží a nic jiného si neumí představit. Jeho dobré jméno je mnohem ohroženější, neboť, jak známo, cesta do pekel je dlážděná kompromisy...

Minulý týden mi volali z jednoho týdeníku, abych pro ně napsal, co si myslím o připravované stávce zaměstnanců v dopravě, a hned potom přišla textovka z jiných novin, že chtějí něco vtipného a prý třeba i ironického o nadcházejícím životním jubileu pana prezidenta.
Řekl jsem si, že v prvním případě bych si nejspíš nedokázal udržet nadhled a odstup a do mého psaní by se promítla hořkost z toho, že mi někdo z politických důvodů vyhrožuje zablokováním silnic, a že ve druhém případě ten člověk za to psaní prostě nestojí.

A tak jsem obě nabídky zdvořile odmítl. Teď jsem rád, že jsem to udělal. Nevím sice tak úplně přesně, o čem chci psát, ale nejspíš by to mělo být něco hezkého a chytrého, co by mě i případného čtenáře potěšilo a dodalo nám síly pro střety s lidskou malicherností, hloupostí a zlobou.

Třeba o kocourovi. Škrábe na dveře a leze mi do pokoje. Šmejdí po stole, stříhá ušima. Nejspíš neví, co chce, ale ví, co nechce: nechce se nechat drbat pod krkem, jak jsem právě zjistil. Tomu tedy říkám umění odmítnout nabídku!