aneb

Mluviti stříbro, viděti zlato!


Stýská se mi po Portugalsku. Měl jsem tam v těchto dnech provádět turisty, ale lidi si teď spíš zajdou na přednášku, než aby tu zemi poznali na vlastní oči, a tak mě nakonec cestovka vyslala na turné, abych o Portugalsku alespoň hovořil...

Připadal jsem si trochu jako v tom starém totalitním vtipu o tom, jaký je rozdíl mezi pornografií v Anglii, v Polsku a u nás. V Anglii se sejde skupinka lidí, začnou se muchlovat a natáčejí to na kameru. V Polsku si pak lidi pustí ten film z Anglie – a u nás se shromáždí publikum, zhasne se a jeden vypráví, jak byl v Polsku...

Takže já jsem teď dva týdny vyprávěl, jak jsem byl v Portugalsku.

Kdysi se říkalo, že Portugalsko je zemí tří F – Fátimy, fotbalu a fada. Všechno se ovšem vyvíjí a vše také souvisí se vším: ze zaostalé země se za vydatné pomoci evropských dotací stal moderní stát, což vedlo časem k tomu, že na F symbolizující dosud poutní místo Fátima si začalo dělat nárok F - finanční krize... Modlím se, aby to přešlo.

Naproti tomu fotbal tam teď slaví ohromující úspěchy – tři portugalská mužstva v semifinále Evropské ligy, vítězné FC Porto a hlavně dva Portugalci v nejslavnějším španělském klubu Real Madrid, trenér Mourinho a hvězda Ronaldo. To je snad větší triumf, než když národní hrdina Nuno Álvares Pereira rozdrtil Španěly v bitvě u Aljubarroty... Také proto, že se tím bezbolestně oteplují tradičně chladné vztahy mezi dvěma iberskými rivaly.

Největší změny se ovšem týkají hudebního stylu fado. Tradičně se uvádí, že existují dva druhy této zvláštní hudby: fado z univerzitního města Coimbra, s nímž se můžete nejlépe seznámit tak, že budete bloudit uličkami města, až narazíte na zpívající mládež – a fado lisabonské, které pořád ještě přežívá kdesi v hospodách čtvrtí Bairro Alto nebo Alfama.

Abyste si ho mohli vychutnat, musíte mít štěstí a ocitnout se v některé z nich před zavírací hodinou, když má personál zrovna náladu. Kuchař odloží vařečky a vezme kytaru, přidají se číšníci, šatnářky a sousedi, zavře se a zpívá. Prý se dokonce i improvizovaně skládají texty, ale to jsem nikdy nezažil. Takové fado je tou nejsrdceryvnější muzikou, jakou si dovedete představit. Patos a smutek, kterému se tam říká saudade, je starší než zámořské objevy.

Pojem fado dnes ovšem skrývá i tři zákeřné deformace. Rozhlasoví moderátoři často za fado označují všechno, co přichází z Portugalska a nepřipomíná globalizovanou pop-music; mnohdy nejsou schopni rozlišovat ani mezi fadem a brazilskou sambou.

Druhou falešnou napodobeninou je takzvané fado turistické. Stačí si zajít na večeři do nějaké okázalejší hospůdky ve zmíněných lisabonských čtvrtích a poslouchat, kdo vám zrovna zpívá k jídlu. Občas se objeví skutečný fadista – já jsem si třeba v Alfamě oblíbil asi tak pětadvacetiletou pěvkyni vážící nejmíň metrák a půl, která má temný sytý hlas a výraz tak drásavý, že byste jí uvěřili úplně všechno.

Kromě ní však v hospodě vystupují i jakési operetní subrety či seladoni a ti mají k fadu asi stejně daleko jako Moravanka k autentickému moravskému folkloru. No a nejtragičtější odnoží fada je nejspíš styl, který v Lisabonu nelítostně razí přistěhovalci z východní Evropy. Ometají se kolem kaváren v centru s kytarou nebo harmonikou a kňourají Oči čornyje v domnění, že většina cizinců rozdíl mezi ruštinou a portugalštinou nepozná, což jim většinou vychází.

Jenže já jsem na tom už tak, že se mi vlastně stýská i po nich.