aneb

Za dva týdny bývá všechno jinak...


Někdy se mi zdá, že psát fejetony do týdeníku, kam je člověk musí odevzdávat čtrnáct dnů předtím, než vyjdou, je nevýhoda. Chce se vám na něco reagovat, napíšete o tom, a když to vyjde, už je ta věc na veřejnosti dávno přetřesená a vypadá skoro trapně, že se k ní vracíte; v mnoha případech se už na to zapomene a čtenář už ani pořádně neví, o co vlastně šlo...

Tak třeba stávka dopravních odborů – vzpomínáte, milí čtenáři, ta proběhla před dvěma týdny. Děti dostaly volno ve škole, v Praze nefungovalo metro a v celé zemi nejezdily vlaky. Já o tom píšu teď (stalo se to včera), vy, kteří máte možnost o tom číst, to už určitě vnímáte jako mírně zamlženou vzpomínku. Kdo ví, co se za ty dva týdny stane a co tu stávku odsune z titulních stránek deníků a internetových zpravodajských serverů.

Je s podivem, co se to stalo s žurnalistikou, jak se přestala věnovat trvalejším tématům a hodnotám a jak v ní snadno zvítězil názor, že informace je vlastně jen zboží, které je třeba co nejrychleji získat a prodat. Na nějaké přílišné zobecňování, sbírání zkušeností a vytváření závěrů z toho, co se stalo, nemáme čas, o spoustě afér ani nevíme, jak dopadly, už se na nás valí další a další nejčerstvější zprávy...

Když se ale nad tím člověk zamyslí, musí si nakonec říct, že ten časový úsek, kdy text někde leží a čeká, až bude spolu s časopisem vytištěn a dopraven na stánky prodejen, je vlastně pro pisatele velká výhoda. Nutí ho to totiž psát trochu jinak, s ohledem na tyto zvláštní podmínky, s odstupem a s vědomím, že to, co nepřežije dva týdny, nejspíš nestojí za zmínku.

A tak ačkoli jsem včera večer po dlouhém čase zíral na zprávy na obou hlavních televizních kanálech a docela se bavil pohledem na všechny naše předáky, i ty odborové, o stávce psát nebudu. Možná jednou, až už na to všichni zapomenou, nikdo nebude mít žádný názor a bude jiný ministr a jiní charismatičtí vůdci, pak se s tím třeba vytasím, ale teď ne.

Můj oblíbený písničkář Randy Newman takhle napsal po půl století song o povodních v Louisianě ve dvacátých letech - a najednou se z té písně vyloupla podstata věci, něco, co si z té události stojí za to zapamatovat, protože tu zkušenost pravděpodobně ještě někdy využijete. Tehdy to byla vzpomínka na to, jak do zatopené a zpustošené země přijel vlakem prezident USA a povídá svému tajemníkovi: „Hele, ty malej tlouštíku, není to hanba, co ta řeka provedla těm ubohejm lidičkám?“

Mně se to znovu vybavilo, když koncem devadesátých let Václav Havel navštívil povodní zdevastovanou vesnici na Moravě. Vystoupil prý z vrtulníku a těm lidem v gumákách poradil, že by tu katastrofu měli brát jako příležitost postavit si ty domky znovu a tak, aby byly hezčí...

O včerejší stávce by se dalo možná později napsat v podobném duchu, třeba že se Praha změnila v nejekologičtější město Evropy, protože spousta lidí vyrazila do práce na kole. A hlavním hrdinou mého textu by mohl být člověk, který také po dlouhé době vytáhl bicykl, a protože už na něm zapomněl jezdit, vyboural se a...
Uvidíme. Nějakou dobu počkám. Teď rozhodně o žádné stávce psát nebudu!


(psáno pro Týdeník Rozhlas)