aneb

Euroskeptická úvaha


Sestřička mě uvedla do ordinace, a když jsem se svlékl do půl těla, řekla, abych se položil na vyšetřovací lůžko na levý bok. „Boty si nechte,“ vybídla mě.
Radši jsem se přece jen zul, položil se a byl něžně napojen masivními svorkami na měřicí přístroj.
„Pan doktor se vám bude hned věnovat,“ dodala a vzdálila se.

Pan doktor seděl v rohu místnosti za psacím stolem a telefonoval. Když hovor skončil, pustil se do psaní na počítači. Nadzvedl jsem se a podíval se jeho směrem, hlavně proto, abych na sebe upozornil, ale ke kontaktu nedošlo. Lékař středního věku vyťukával zaujatě hbitými prsty jakousi zprávu a nevšímal si mě.

V duchu jsem odhadoval, jestli bych já, spisovatel, dokázal psát takhle rychle, a po chvíli jsem došel k názoru, že asi ne. Tak uplynulo dalších pět minut. Krátil jsem si čas civěním do stropu a nezadržitelně se mi začala vnucovat vtíravá myšlenka, že mi pan doktor třeba mohl něco říct. Stačilo by slovo, něco normálního, lidského, třeba: Vydržte, musím něco dodělat. Nebo tak něco...

Pochopil bych to, mám doma taky lékařku a vím, jaká je ta práce honička, dřina a odpovědnost. Ona by určitě něco takového řekla, navíc by se představila, omluvila a dokonce i usmála. Nežádám přece pana doktora, aby tu zprávu dopsal později, klidně počkám. Budu dál, připojen k tomu monstru, pozorovat oprýskanou omítku a zaprášené lustry.

Neměl bych odejít? Co kdybych vstal a řekl: Tak já jdu na oběd, stavím se jindy, mám taky dost práce a vůbec, už mě to tu nebaví!

V hlavě se mi začaly odvíjet dramatické scény, které bych měl rozpoutat, jestliže budu ještě dalších pět minut přinucen poslouchat doktorovy běhavé prsty bušící do klávesnice. To cvakání se mi zarývalo do mozku čím dál tím silněji, i tep ve spáncích se počal zrychlovat a hlava se chystala vybuchnout. Vždyť už to musí být alespoň dvacet minut, co tu ležím, a tomu člověku nestojím ani za jedinou větu! Co si myslí, že jsem? Kus masa?

Zazvonil telefon. Doktor naprosto nevzrušeným, dokonce laskavým hlasem odpovídal komusi na otázky a moje čekání se protáhlo o další minuty. Trávil jsem je úvahami o naší zemi, o tom, proč vlastně vstupujeme do svazku Evropské unie, když nemáme na to chovat se civilizovaně a slušně. Máme sice vyspělou techniku, ale jednáme jako největší primitivové...

Hovor skončil. Marně jsem se ovšem domníval, že mě lékař začne konečně vyšetřovat. Vrátil se k psaní, jeho prsty poletovaly po klávesnici, omítka dál tiše prýskala a prach na lustrech lhostejně seděl.

Veškerý zbytek svých sil jsem se snažil soustředit na vymýšlení toho, co mám říct, aby si mě ten chlap konečně všiml. Něco drsného, sarkastického, nelítostného. Nějak šíleně se mu pomstít... Tohle si přece nesmí beztrestně dovolovat! Jsem starší člověk, mám svá lidská práva, důstojnost, práci, rodinu, pojištění, zaplatil jsem poplatek a...

V té chvíli vstal a obrátil se ke mně:
„Už jdeme na to,“ pravil.
„To je dobře,“ odvětil jsem a sám sebe překvapil svým mírným tónem.
„Zdálo se mi, že si myslíte, že jsem mrtvej.“

„To byste byl modrej, to bysme si všimli,“ řekl nevzrušeně, spustil přístroj a začal hodné sestřičce diktovat tajemná čísla, rozměry a zkratky týkající se mého srdce.
Vyšetření dopadlo dobře. Jsem na svůj věk poměrně zdráv.