aneb

Ze života písničkáře...

Když se dívám zpátky, co jsem vlastně tento rok dělal, zjišťuji, že mám zase za sebou přes sto vystoupení. V průměru to tak dopadá celých čtyřicet let, co hraju; kdybych si ale nezapisoval, kde všude jsem byl, už bych to dávno zapomněl.

Tak třeba před dvěma týdny jsem touto dobou ležel na podlaze v domku pana pořadatele z Velké Bystřice, který mezitím odešel do práce, protože jsem si potřeboval po delší cestě srovnat záda. Sedačka byla moc měkká, a tak jsem se utábořil pod ní na dece a s notebookem na břiše psal jakýsi článek od odpoledne až do setmění.

V domě nikdo nebyl, ale najednou se z šera vynořila náramně přítulná kočka a sedla si mi za krk. Její vrnění se mísilo se zvuky, které vydával ve vedlejší místnosti papoušek. Ten mě naopak trochu znervózňoval, protože dokonale napodoboval nejen různá slova, ale i zvonění mobilu...

Když ze mě kočka nakonec slezla, mohl jsem vyrazit do místní galerie, jejíž rekonstrukci zaplatila Evropská unie. Hrál jsem na vernisáži fotografií tamních amatérů. Téma: řeka Bystřice. Lidé tam totiž každoročně na jaře chodí svou řeku a její okolí čistit a na podzim si tu akci připomínají fotografiemi a nějakým koncertem. Na slavnosti se zastavil i starosta městečka, o kterém všichni místní říkali, že ho mají rádi. Věřili byste tomu?

Také jsem byl po zhruba třiceti letech zahrát v gymnáziu v Bílovci u Ostravy. Když jsem tam vystupoval naposledy, to bylo ještě ve dvojici s Jiřím Dědečkem za hluboké totality, učila tam Zlatka Holušová, která už dneska v Bílovci nebydlí a pořádá velký festival Colours of Ostrava; nezměnilo se jen to, že je pořád krásná. Koncert pro gymnázium v Bílovci podnítila jedna její tehdejší žačka, která se mezitím stala na téže škole profesorkou.

Z mé nabídky si vybrali vyprávění o tom, jak se žilo před rokem 1989, a protože studentům mělo být kolem patnácti, představoval jsem si po cestě, jak je to asi bude bavit, až k nim neznámý obtloustlý strýc z Prahy začne hovořit na tak nezáživné téma.

Nakonec jsme se s pořadatelkou dohodli, že uděláme experiment a dáme studentům vybrat z nabídky mých pořadů. Třeba by je mohl víc zaujmout pořad o hudbě nebo alternativní kultuře. Nechali jsme je hlasovat – a dost mě překvapilo, že drtivá většina si vybrala právě to téma o životě v totalitě. Ještě ke všemu pak kladli chytré otázky a nakonec jsem musel přidávat. Věřili byste tomu?

Naposledy jsem hrál v Horažďovicích. Když jsem se dostavil do zámecké budovy, kde je hudební škola, všude to vonělo voskem a jehličím – byla sobota a vyráběly se tam adventní věnce a ozdůbky. Panu pořadateli, který si mě objednal, nezbyly peníze na profesionálního zvukaře. A tak jsme se snažili najít druhý funkční mikrofon a k němu odpovídající šňůru, abychom mohli ozvučit nejen zpěv, ale i piano. Během toho jsem byl informován, že můj koncert je vlastně úplně první, který se tam pořádá.

V sále byla dobrá akustika, a tak nakonec jeden mikrofon stačil. Přišlo asi čtyřicet místních lidí, a kdyby se to propočítalo v poměru k počtu obyvatel, bylo by to procento, s nímž bych v Praze vyprodal Sazka arenu. Což by určitě znělo líp, než když jednoduše napíšu, že jsem hrál pro čtyřicet lidí v Horažďovicích. Jenže v té Sazka areně by to rozhodně tak krásně nevonělo adventem...