aneb

Poučná neděle


Vrátil jsem se z ciziny domů a najednou jako by nebylo o čem psát. Ještě že mě minulou neděli pozvali do Radiožurnálu na debatu o aktuálních událostech týdne. Musel jsem se dopoledne podívat na internet, abych věděl, co se děje, a večer nepůsobil v rozhlase jako spadlý z nebes.

Zprávy o protestech proti připravované reformě vysokých škol mě zavedly až na webové stránky rebelujících studentů a profesorů a tam mě zaujala přednáška muže středního věku, který vysvětloval, že vzdělání nemá být chápáno jako zboží. Toto pojetí totiž ve svém důsledku nevede k rozvoji vzdělanosti, ale k výrobě polovzdělanců.

Ano! Zajásal jsem, polovzdělanci! To je to, co mě nejvíc rozčiluje. Když ministr, který má na starosti reformu vysokých škol, k tomu není dostatečně vzdělán, je to, jako kdybyste se nechali operovat řidičem sanitky, jako kdyby letištní zřízenec pilotoval dopravní letadlo!

Polovzdělanci navíc často ignorují složité otázky a argumentují jen a jen ciframi. Moc rádi degradují hodnoty jako vzdělání, zdraví, svoboda, štěstí a podobně jen na peníze. Jak to jinak spočítat? Jak jinak z toho všeho něco vytěžit? To, že například vzdělanost národa je pro budoucnost náš všech nejlepší investice, už přesahuje hranice jejich chápání...

V poledne se zastavila dcera na nedělní oběd.
„Trochu nás vyděsilo, že by ve školní radě u nás na DAMU měli mít rozhodující slovo manažeři a ekonomové,“ pravila. „Že nám pak budou chtít určovat, co se máme učit, a třeba řeknou: Ty vaše hry nikoho nezajímají, chtělo by to spíš nějakej muzikál...“

Po obědě jsem si přečetl článek Michala Kašpárka, v němž se pozastavoval nad tím, že v řadě zemí i v čase vleklé krize přibývá lidí, kteří se cítí šťastní. V Indonésii, v Mexiku, v Brazílii či v Rusku – jen u nás ne. U nás je prý obyvatelstvo pořád otrávenější a vyděšenější...

V chudých zemích jsou lidé zkrátka méně zvyklí přepočítávat všechno jen na peníze, řekl jsem si, když jsem dopíjel svou nedělní kávu a dojídal zákusek...

Jenže Michal Kašpárek nabízí drsnější vysvětlení: naše vláda podle něho sice správně soustředí pozornost na obnovení růstu a ozdravení veřejných financí, dělá to ale nešťastným způsobem, protože se chová jako spolek sadistů, který zjistil, že dohadovat se před obětí o způsobech mučení je větší vzrůšo než mučení samo. A psychologové vědí, že čekání na bolest může být mnohdy horší než ty následné útrapy.

Jasně, vždyť oni nám opravdu pořád jen vyhrožují! Z toho, jak se k nám chovají, vyplývá, že je nezajímáme, že o nás nemají opravdovou starost. Jenže já bych chtěl mít vládu, která si mě váží! Jsem starší člověk a hulvátství a přezíravost mě uráží, říkal jsem si, když jsem se oblékal na cestu do rozhlasu.

O hodinu později v Radiožurnálu to další účastník debaty, politolog, formuloval stručně a jasně: Vláda má problém s komunikací s veřejností. Když jsme pak probírali fakt, že premiérovi nestálo za to na chvíli přerušit jednání vlády a přijmout na pár slov zástupce tisíců protestujících vysokoškoláků, napadlo nás oba totéž slovní spojení – arogance moci...

Byla to docela poučná neděle. Jen jsem si cestou domů říkal, že bych zase rád psal o něčem, co by mělo opravdu smysl. Žena mi pak před spaním vyprávěla, že když vyjížděla autem na pláň nad naším domem, uviděla dva zajíce, kteří proti sobě stáli na zadních nohách a předníma packama do sebe mlátili jako nějací praštění ušatí boxeři. Škoda že jsem to taky neviděl, to by byl námět!


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)