aneb

O jedné výstavě


Uvnitř to vypadalo jako supermarket. Byl jsem tam včas, nemám rád, když někam přijdu pozdě. Napřed jsem myslel, že jdu na sraz spolužáků po letech, jenže teď vím, že to vlastně bude poprava. Možná je to lepší, napadlo mě, stejně by mě nikdo z nich nepoznal, vypadám jako Mexičan. Zvláštní pocit, mít zase vlasy na hlavě, i když si jich dlouho neužiju…

Supermarket, malej, spíš supermarketíček, a nikde nikdo. Mohl bych si vzít cokoli z regálu, ale už to nemá cenu. Stejně je to asi jen kulisa, v těch lahvích nebude alkohol, spíš čaj jako na divadle. Mám mobil, mohl bych někam zavolat, aby se někdo, kdo mě má rád, přišel rozloučit. Ačkoli kdo by se se mnou loučil, když jsem Mexičan a nevypadám jako já; měl jsem s tím počítat, když jsem se stal Mexičanem.

Nevím, proč jsem se tak změnil, nejspíš jsem se bál, že by se ze mne mohl stát Číňan a třeba bych skončil jako exponát na výstavě. Jako Číňana by mě totiž po popravě zpracovali důmyslnou metodou, jíž říkají plastinace, a potom by mě vystavili na veřejnosti. A jestli se nedá spolehnout na to, že duše po smrti tělo opouští, musela by pak spolu se zbytkem mého silikonem upraveného trupu na výstavě snášet, že si mě prohlížejí školní výpravy a rodiny s dětmi. Prý tu mají rodinné vstupné se slevou... Ještě že nejsem Číňan, alespoň nějaká útěcha.

Přece jen přicházejí spolužáci a berou si z regálů lahve vína. A hele, možná v nich opravdu bude nějaký alkohol, tak špatné to tu zas není. Zírají na mě a vzájemně se nepoznáváme. Vážně jsme spolu chodili do třídy? Eskymák, Brazilec, Turkyně... A kde je Antonín? Ptám se jich španělsky: „Dónde está Antonín?“, ale nikdo z nich mi nerozumí.

„Oni se stydí, víš,“ říká jedna z holek, na kterou si taky nevzpomínám.
Otevřou se dveře a dva nejsilnější spolužáci vlečou dovnitř nějakého Číňana. Kopou ho a mlátí, Číňan se brání, řve, ale nemá šanci. Je to Antonín, jediný spolužák, kterého občas vídám. Jak se mu to mohlo stát?
„Vždycky nás provokoval,“ křičí Eskymák a otvírá další šampaňské, „tak teď to má!“

Hromotluci odvlekli Číňana do postranní místnosti, rozběhl jsem se ke dveřím a lomcoval klikou.
„Nechte toho, volové! Zbláznili jste se?“
Rány uvnitř za chvíli zanikly v hučení nějakého stroje.

Když se dveře otevřely, oslepilo mě prudké světlo reflektoru. Byl jsem na výstavě The Human Body. Vypreparovaný Antonín, můj jediný přítel ze školy, byl instalován hned u vchodu. Už zase provokoval – bez kůže, bez výrazu…

Kolem procházely rodiny s dětmi, někteří návštěvníci se trochu styděli, jiní na staženého Antonína dychtivě zírali, občas na něho nějaký kluk vyplázl jazyk.

Nesmím zmeškat tu popravu, napadlo mě. Ani nevím, jestli mě pověsí anebo zastřelí, ale zaplať pánbůh mě pak určitě zahrabou…