aneb

Máte mražený dršťky?



Přijde pán do řeznictví a ptá se: „Máte mražený dršťky?“ A řezník odpovídá: „Ne, my si tady topíme.“
Já vím, není to zrovna intelektuální vtip, ale skoro vždycky zabere. Intelektuálnější, ale také často méně úspěšná je nejkratší anekdota, kterou znám: „Přišel sedlák domů, rozsvítil – a chalupa nikde...“ Tomu už se spousta lidí třeba ani neusměje, a já neznám nic trapnějšího než okamžik, který nastane, když řeknete vtip, všichni kolem jaksi zkoprní a neozve se vůbec nic. Jako by se do té chvíle nahromadilo všechno nedorozumění světa...

Kdysi dávno, v dobách bezčasí, mi pomáhaly přežít kreslené vtipy. Kupoval jsem si každý týden blbý časopis Dikobraz jen proto, že tam mezi jinými kresbami pravidelně uveřejňovali i vtip od Vladimíra Renčína. Na něm byl většinou v nějaké pozici zakreslen pan Dlabáček, pan Rambousek nebo podobná nepříliš extravagantní postavička a pod tím byl třeskutě vtipný titulek. Třeba: „Takové krásné počasí si nezasloužím, odcházím do hospody.“

Ve společnosti většinou hloupých či skrytě oplzlých fórů působila tahle „obyčejnost“ jako balzám na duši a stejně jako já si tehdy kvůli jednomu vtipu týdně ten časopis pravidelně kupovala spousta lidí. Některé Renčínovy kresby mě rozesmávají dodnes – třeba jak starý pán na lavičce říká poďobanci sedímu vedle: „Nedoslýchám, mladý muži, kam jste říkal, abych si strčil své bohaté životní zkušenosti?“ Anebo jak se jiný muž nadšeně chlubí: „Přestal jsem kouřit!“ A v koutku obrázku nad ním padá docela malá atomová bombička...

Pracoval jsem tehdy nějakou dobu jako začínající redaktor v hudebním časopise. Náš pan šéfredaktor byl hodný člověk a do značné míry hrdina, protože si mimo jiné nechával nabulíkovat, že Frank Zappa, Captain Beefheart, Velvet Underground a další jsou pokrokoví mladí američtí umělci bojující proti establishmentu, takže o nich nejen můžeme, ale dokonce musíme psát.

Jediné, co pan šéf opravdu neměl, byl smysl pro humor. Když jednou za čas přinesl do redakce své nové vtipy gigant kresleného humoru Vladimír Jiránek, zavíral se pan šéfredaktor do své kanceláře, kde ty obrázky pečlivě studoval a rozhodoval, zda stojí za uveřejnění. Když vyšel ven, ptal se nás, kteří jsme nad Jiránkovými kresbami řvali smíchy: Pánové, můžete mi vysvětlit, co je na tom směšného?

Na jeho obhajobu je však třeba uvést, že ač zřejmě často netušil, čemu se chechtáme, Jiránkovy vtipy pravidelně uveřejňoval a kreslířovy spolupráce s naší redakcí si vážil. Tuhle šéfovskou vlastnost člověk ocení až po letech, když má srovnání...

Proč to vlastně píšu? Protože humor je jemné koření, které se nedá konzumovat samo o sobě, ale když se ho nedostává, je to neštěstí. Protože dnes si spousta lidí plete humor s výsměchem, s přihlouplými bonmoty a s vtipy ze zloby a z nenávisti. K tomu léčivému, povznášejícímu nebo alespoň rozchechtávajícímu humoru, jak se zdá, neodmyslitelně patří čirá radost. A ze všeho nejhorší je, když v něm ta radost schází.

To jste pak jako v tom řeznictví, můžete si přitápět, jak chcete, stejně máte mražený dršťky...


/Napsáno pro Týdeník Rozhlas/