aneb

Dokument jako nástroj kulturní sebeobrany


Už šestnáct let trávím na jaře celý týden v Plzni na festivalu Finále, kde vykonávám různé moderátorské práce. Nejčastěji jsem angažován coby uvaděč a diskutér u filmů dokumentárních, které tam také mají svou soutěž. Vybraných dokumentů bývá přes dvacet, a abych se mohl ptát kvalifikovaně, musím je samozřejmě co nejpozorněji zhlédnout.

Proto se každý rok vracím domů s hlavou plnou nejrůznějších příběhů a naléhavých témat; oni totiž ti dokumentaristé vesměs nejsou žádní bezkonfliktní panáčci a panenky.

Méně zasvěcení lidé občas zaměňují dokumentární film se zpravodajstvím, takže je třeba připomenout, že dokumentaristé nejsou lidé, kteří by nás chtěli v lepším případě objektivně informovat, v horším své informace prodávat. Jsou to tvůrčí osobnosti, které neobcházejí realitu s nějakou zvláštní úctou.

Dokumentaristé se naopak drze vyptávají na to či ono a často se sami vydávají před kameru, kde vyvolávají situace, které by se jindy nestaly, aby mohli poukázat na skrytou podstatu věcí. Jak já je znám, jsou to vesměs poctiví hledači a většinou jim chybí chladný odstup od témat, která zobrazují.

Jejich práce bývá značně napínavá: výsledek totiž bývá nejistý, protože dokument se vesměs nedá natáčet podle scénáře. Nikdy nevíte, co si život vymyslí a jakou hru si s vámi zahraje. S takovými lidmi je přínosné se třeba i pohádat, a tak si každé jaro ta setkání s nimi užívám.

Ani letos jsem se tam nenudil. Radostně konstatuji, že tento rok ubylo filmů o lidech, kteří v podstatě nemají co říct, případně říkají nesmysly. To se totiž nějakou shodou okolností nakumulovalo loni a po festivalu mi v hlavě defilovaly různé pitoreskní postavy – sadomasochisté, šarlatáni, exhibicionisté a suverénní hlupáci všeho druhu, kteří své myšlenky-nemyšlenky sdělovali kamerám tak radostně, jako by za každou cenu chtěli popřít tezi režiséra Ivana Vojnára, že každý člověk je zajímavý.

Letos bych se s Ivanem Vojnárem nehádal. Viděl jsem filmy o nutnosti chránit a kultivovat veřejný prostor a lidskou svobodu; dojemný tragický příběh režiséra Davida Vondráčka Láska na hřbitově o lásce dvou bezdomovců; a několik dokumentů věnovaných vyrovnávání se s minulostí, některé dojemné a jeden velmi zábavný.

Režisér Martin Dušek se totiž navlékl do smyšleného groteskního kroje a vydal se – neboť má po dědečkovi i „německou krev“ – na sraz Sudetoněmeckého landsmanšaftu s touhou se družit. Setkal se tam s vlídným i krajně nepřátelským přijetím, skončil na policii a podařilo se mu, jak sám řekl, „na poslední chvíli vrazit nohu do zavírajících se dveří sudetoněmeckého problému“.

Na odpolední projekci filmu Adély Sirotkové o dětské leukemii přišel jeden divák, naštěstí v sále seděla festivalová porota, dva zaměstnanci, tři tvůrci filmu a já; také tento snímek nakonec dostal ocenění a v televizi ho prý vidělo více než dvě stě tisíc lidí...

Kdyby se vám někdy zdálo, že jsme obklopeni samými lidmi, kteří myslí jen na sebe, vyhledejte jako stanici první pomoci jakýkoli festival dokumentárních filmů. Já kvůli tomu musím každé jaro do Plzně. Mám už na to návyk.



/Napsáno pro Týdeník Rozhlas/