aneb

Můžete si vybrat

Sedmnáctého května 1724 vznikl jediným výbuchem nedaleko jezera Mývatn na severovýchodním Islandu kráter o průměru 320 metrů. Místní ho pojmenovali Víti, tedy Peklo. Následné takzvané mývatenské ohně, sopečné erupce, trvaly pět let.

Láva z kráteru Leirhnjúkúr zničila tři statky a pomalu, ale jistě se valila ke kostelu. Pár metrů před ním se však najednou zastavila, a tak nastal jeden ze tří známých islandských historických příkladů, kdy – bulvárně řečeno – zvítězil duch nad hmotou. Můžete se o tom přesvědčit ve vesničce Reykjahlíd: kousek za hotelem najdete základy starého kostela a pár metrů od nich ztuhlé lávové pole.

O svatodušní neděli počátkem června roku 1783 se na jihu Islandu udělala tma jako v noci. Začal padat černý popel, ozývalo se dunění a praskot a země se chvěla. Po dvou dnech vyschla řeka Skaftá a po dalších dvou se z řečiště vyvalila láva. Vypukla největší známá erupce v dějinách: z pětadvaceti kilometrů široké pukliny vyvřela láva, která nakonec pokryla 565 kilometrů čtverečních země...

Šest týdnů poté uspořádal ve vesnici Kirkjubaerklaustur farář Jón Steingrímsson bohoslužbu; určitě to vyžadovalo pevné nervy, neboť láva se už blížila ke kostelu. Během bohoslužby se lávový proud zastavil, což bylo označeno za zázrak a za důkaz „úžasné ochrany Všemohoucího“. Neústupný kazatel, který „ohňovou mši“ odsloužil, získal přezdívku „ohňový farář“.

Při tomto běsnění přírody nakonec na ostrově vyhynulo 53 procent skotu, 83 procent ovcí a 77 procent koní. Počet obyvatel klesl o dvacet procent a dánský král začal uvažovat o přestěhování zbylých Islanďanů do Jutska. Lidé z Islandu to však ústy svých mluvčích v Kodani odmítli a slíbili do konce století pozvednout ekonomiku na původní úroveň a zvýšit populaci. To, že se jim to skutečně podařilo, můžeme bez rozpaků také označit za zázrak...

Uprostřed lednové noci roku 1973 se zničehonic otevřela země v městečku Heimaey na Ostrovech západních mužů u jižního pobřeží Islandu. Naštěstí bylo zrovna špatné počasí, takže rybářské lodě kotvily v přístavu. Šest tisíc obyvatel ostrova se tak podařilo bezpečně evakuovat na pevninu a nikdo nepřišel o život.

V městečku, které pak půl roku pozvolna zapadalo sopečným popelem, zůstali jen záchranáři. Nad přístavem začala vznikat nová hora a hrozilo reálné nebezpečí, že láva ucpe vjezd do přístavu, zavalí továrnu na zpracování ryb a celé město odřízne od světa. Jeden starý profesor z Reykjavíku navrhl na první pohled naivní řešení – stříkat na lávu silné proudy vody.

Nikdo nic lepšího nevymyslel, a tak si záchranáři zapůjčili nejvyspělejší techniku z amerických základen v nedalekém Keflavíku a začali lávu kropit. Za nějaký čas skutečně ustoupila, obrátila se jiným směrem, ovšem nepřestala pustošit domy; celkem jich zničila na dvě stě a blížila se ke kostelu. V islandské historii již dvakrát odehraný scénář se začal uskutečňovat potřetí.

Lidé se rozhodli uspořádat poslední bohoslužbu. Všechno se tentokrát natáčelo a dokumentovalo – a láva se zastavila před kostelem… Stříbrné předměty žárem zčernaly, pukly varhany, ale kostel zůstal stát a stojí dodnes.

Jak je to možné? Existují dvě teorie: ta první hlásá, že zázrak zastavení lávy způsobily modlitby věřících, a ta druhá, že to bylo něco jiného. Můžete si vybrat, které z těch vysvětlení se vám líbí víc...