aneb

Knihy a telestěny...

„Promiňte, ale to je asi normální, že se tu čeká přes hodinu, že...,“ zeptal jsem se opatrně sestřičky v nemocniční recepci.
„Bohužel ano,“ odvětila. Bylo to zdvořilé, ale současně jasné sdělení, že se prostě musím odevzdat osudu. Odevzdal jsem se.

Sáhl jsem po notýsku, abych si alespoň udělal pár poznámek k fejetonu, který chci napsat o Rayi Bradburym, protože včera umřel. Nemůžu se tu ale soustředit, mou pozornost poutá obrovská obrazovka přede mnou. Program televize Nova je puštěný bez zvuku, jen jako jakási světelná kulisa. Postavy seriálových herců se tak mísí s reklamami a navíc do toho vstupují i ranní magazínoví moderátoři, kteří se od seriálových postav odlišují jedině tím, že se nehádají.

Pod tím jdou každou chvíli titulky zpráv, jakési bezútěšné černé kroniky: známý hudebník spáchal v Americe sebevraždu, dvě holky se na nože popraly kdesi za mořem v samoobsluze, tři lidé se zabili v autě v jižních Čechách, někde na Sibiři v lese uhořeli požárníci...

O Rayi Bradburym, který o požárnících uměl tak krásně psát, logicky ani slovo. A tak se mi vybavilo, že právě v té strhující knize, díky jejímuž titulu si generace čtenářů navěky zapamatovaly, že papír začíná hořet při teplotě 451 stupňů Fahrenheita, předpověděl v roce 1950 spisovatel tyhle telestěny se stupidními seriály. Hlavní hrdina Montag přicházel domu z práce – jeho pracovní náplní bylo vyhledávat a pálit knihy – a jeho manželka seděla před telestěnou a zírala, popřípadě nahlas plánovala koupi dalších telestěn...

Ty telestěny se pěkně nenápadně vplížily i do mého života. Asi před deseti lety jsme s přítelem Petrem byli v Electroworldu pro nějakou součástku, a když jsme se vraceli ze zadní části obchodu k pokladně, Petr najednou vykřikl: „Neohlížej se, zkameníš!“
A já, protože jsem Čech, jsem se ohlédnout musel, přece abych se dozvěděl, proč bych měl zkamenět! A spatřil jsem, jak na mě blikají desítky, snad stovky televizních obrazovek a na všech byl stejný program. Takovou telestěnu by ani Bradbury nevymyslel...

Ray Bradbury odešel, ale se mnou bude pořád; nebo spíš ve mně. Některé situace popsal tak sugestivně, že se mi opakovaně po celý život vracejí – třeba setkání Marťana s Pozemšťanem v Marťanské kronice, kdy se oba potkají na stejném místě na Marsu, ale v jiném čase. Vidí se, mluví na sebe, ale když si chtějí nakonec podat ruce, nemohou se vzájemně dotknout a jen se prolnou. Takhle si člověk připadá i v některých dnešních diskusích...

A pocity z četby 451 stupňů Fahrenheita se mi také vracejí. Ne že bychom pálili knihy, jsou jich zatím plné veletrhy a papír se elektronice tak rychle nevzdává, ale svět, ve kterém žijeme, se stále víc podobá tomu, v němž Montaga nakonec pronásledoval mechanický pes.

Všude kamery, štěnice, roboti a zmíněné telestěny. A tak než se položím na stůl a moje rozbolavělé tělo zajede do tunelu centrálního tomografu, v duchu tu před telestěnou vysílám zprávu Rayi Bradburymu, že i já se chci ve vší skromnosti snažit přispět k tomu, aby ta jeho vize budoucnosti zůstala jen na papíře.

Na úhledně potištěném papíře, který neskončí při teplotě 451 stupňů Fahrenheita, ale bude naopak ještě dlouho zdobit stěny netelestěny našich obydlí.