aneb

Sebechvála ve veřejnoprávních médiích...

Do vysílání veřejnoprávních médií se vloudila infekce sebechvály a šíří se a šíří...

Když si pustíte Radiožurnál, každou chvíli vás někdo ujišťuje, že jde o nejlepší zpravodajství, že mají nejvíc zpravodajů a zkrátka toho vědí víc než někde jinde, ba dokonce vědí, kudy kam. Mají to předtočené a opakují to tak často, že už to nikoho ani nezaráží.

Když si ale poslechnete třeba Rádio Česko, dostane se vám rozhodně ucelenějšího a inteligentnějšího zpravodajství, takže jaképak „víme víc“... Jedině že by na Radiožurnálu věděli, ale nechávali si to pro sebe.

Navíc si na této stanici musíte každou chvíli vyslechnout jakési upoutávky na zprávy, krátké sestřihy ze starých relací, v nichž vám dramatické hlasy neoznamují vlastně nic převratného, jen hlučí. Pokud se vám do něčeho podaří zaposlouchat, existuje značná pravděpodobnost, že vás vzápětí vystresuje a odradí písnička, kterou po několika letech omílání v rádiu nemůžete ani slyšet.

Trochu mi to celé objasnil nově dosazený hudební dramaturg, když v rozhovoru prohlásil, že Radiožurnál je určen spíš mužům než ženám. (Tím mimochodem značně překvapil a rozladil několik žen v mém okolí, které tu stanici pravidelně poslouchají; jak se ukázalo, tak z neinformovanosti.) Vypadá to tedy, že takové vysílání je pro otrlé a tvrdé chlapy, kteří rovněž vědí, kudy kam, moc to neprožívají a vydrží úplně všechno...

No a od chvíle, kdy se prodloužilo vysílání hlavního zpravodajského pořadu veřejnoprávní televize Události a dostalo takzvaný nový kabát, respektive kostýmky, se i tam dějí podivné věci. Z dříve jinak víceméně normálních moderátorů a publicistů se stali křečovitě se pohybující a gestikulující panáčci, připomínající spíš figurky z mizerné počítačové hry.

S větším či menším nadšením a přesvědčivostí na diváky každý večer vypálí slogan Události – jasné a spolehlivé!, přestože někteří z nich působí poměrně jasně a spolehlivě v médiích už delší čas, tak proč to teď na něčí příkaz papouškovat.

Může u nás tahle strategie vést k úspěchu? Češi jsou vyhlášení skeptikové, a když před nimi někdo takhle halasně nešikovně vychvaluje svoje zboží, um či dovednosti, tuší za tím spíš nějakou kulišárnu.

Zkuste si sami sebe představit třeba u lékaře, který vám při prohlídce několikrát oznámí: Jsem vzdělaný a zkušený. Nejspíš se vás zmocní pocit, že není duševně úplně v pořádku a vy byste měli co nejrychleji ordinaci zase opustit. Podobné deklamace si má člověk alespoň v našem středoevropském prostoru nechávat pro sebe, působí zkrátka trapně a především kontraproduktivně...

Vezměte si třeba naše policejní auta s nápisy Pomáhat a chránit! Když jsem je spatřil poprvé, napadlo mě, že si to tam policajti píšou proto, aby nezapomněli, co vlastně mají dělat. A řekl jsem si, že až to tam po čase nebudou muset psát, budeme skutečně v bezpečí. Podobně na člověka působí i ono televizní jasné a spolehlivé nebo rozhlasové vědět víc. Až to tam jednou nebude, to teprve bude paráda!

Pro dnešek se s vámi loučí fejetonista Jan Burian, chytrý a vtipný...



(psáno pro Týdeník Rozhlas)