aneb
Zastavení v Bratislavě

Po cestě do maďarských termálních lázní jsme se rozhodli zastavit alespoň na chvíli v Bratislavě. Ani jedna z mých dcer tam totiž ještě nebyla, a to jim je čtrnáct a třiadvacet a sjezdily už kus Evropy. A tak zatímco ta starší během jízdy po dálnici poslouchala ve sluchátkách hudbu a mladší vzadu sledovala na notebooku jakýsi film, přemýšlel jsem za volantem, co všechno jsem v tom městě kdysi zažil.

Už jsem tam hodně dlouho nebyl, nedávno jsem jen cestou na koncert do Nitry kroužil nad Bratislavou v nových dálničních uzlech, mostech a přejezdech a nestačil se divit, co se tam všechno postavilo a z jakých úhlu najednou shlížím na známá místa. Ale to bylo víceméně všechno.

Jinak toho vím o tomhle městě dneska méně než o některých, která se nacházejí daleko za mořem.

V osmdesátých letech jsme tam s Jiřím Dědečkem zpívali hlavně ve vysokoškolských klubech. Každý měsíc několikrát. Studentské publikum bylo chytré a vděčné a bývalo narváno. Zatímco kolega pak po nocích s obyvatelkami kolejí utužoval česko-slovenskou vzájemnost, já zuřivě hrával na chodbách s jejich spolužáky ping-pong.

Přátelili jsme se také s Radošinským naivním divadlem a smáli se vtipům Stanislava Štepky a Milana Markoviče. V televizní budově nám kamarád Dalimír, který tam pracoval jako technik, tajně pouštěl tehdy zakázané staré záznamy pořadů Lasici a Satinského. „Beaujolais nemám rád, sú také príliš mastné,“ vtipkoval na nich noblesně slovenský Voskovec Július.

Ve sklepě U Rolanda tehdy pravidelně vystupovali písničkáři ze skupiny Slnovrat – Dušan Valúch, Ivan Hoffman, Zuzana Homolová a další. Dušan Valúch pracoval ve Slovnaftu a já měl nejradši jeho nádhernou poetickou píseň o archandělovi Gabrielovi, v níž zpíval „stejně to tady jednou všechno vyletí do povětří“.

Naštěstí nic nevyletělo, jen komunismus vzal zasvé. Třetího prosince 1989 jsme s Milanem Markovičem stáli v zákulisí pódia na náměstí SNP a nad námi Milan Kňažko a Ján Budaj se zapálenými svíčkami v ruce hleděli zachmuřeně a uhrančivě do stotisícového davu a čarovali: „Odpouštíme sovětským vojákům!“ A dav odpouštěl s nimi.

Přítel Laco Snopko se stal na chvíli ministrem kultury, a tak mohlo v Medzilaborcích na východě Slovenska vzniknout dosud jediné muzeum tamějšího rodáka Andyho Warhola na evropském kontinetě. S Milanem Markovičem jsem ještě objezdil celé Slovensko v pořadu Nevyzúvajte sa, prosím mohl obdivovat jeho schopnost cloumat s bránicemi lidí v hledišti. „Kuřáci, kuřte! Ale proboha – nevyfukujte!“ vykřikoval třeba a miloval ho celý národ, včetně závislých na nikotinu.

Pak jsem odehrál ještě několik sólových koncertů a rozpadl se stát. „Prosím vás, proboha, udělejte s tím tam u vás v Praze něco!“ prosila mě tehdy úpěnlivě jakási paní na ulici před bratislavským divadlem. Asi měla říct někomu jinému, já s tím nehnul.

Dnes toho u nás o Slovensku mnoho nevíme, to Slováci se o Čechy zajímají mnohem víc. Vysvětlil mi to kdysi Laco Snopko tím, že oba národy se jednoduše dívají na Západ...

Moje dcery slovensky jakž takž rozumějí, pouštěl jsem jim kdysi víceméně násilně videokazety se slovenskými pohádkami, přesto to neznámé město nad Dunajem objevovaly až teď.

A tak jsme se prošli centrem, vyfotografovali tabuli s reklamou na záhadné SLOVÁK FOOD, omrkli divadlo, pěší zónu i most a u kávy jsem jim pak vyprávěl, co se dalo. Sice jsme zamítli vyhlídkovou jízdu turistickým vláčkem na Bratislavský hrad, ale stejně jsme tentokrát nebyli nic jiného než obyčejní turisté.
Tak snad příště.



/napsáno pro Týdeník Rozhlas/