aneb

Hlášení pro zbytek světa


„Co vy to tam v té Praze děláte?“ ptávají se nás pravidelně naši moravští příbuzní, když se setkáme. To víte, bydlíme v hlavním městě, a jak se říká, ryba páchne od hlavy...

„My?“ bráníme se otázkou a snažíme se setřát ze svých beder odpovědnost za to, co se dozvídají ze zpráv. Marně přidáváme nějaký vtip; málokdy bývá oceněn, neboť příbuzní kladou otázku opravdu vážně.

„Co my to v té Praze děláme?“ ptám se teď tréninkově sám sebe při cestě na Moravu v předtuše, že dotaz bude opět nemilosrdně nastolen.
„Já?“ žertuji zkusmo sám se sebou, ale nefunguje to. Měl bych přestat vtipkovat a raději kápnout božskou:

Bydlím v Přední Kopanině. Název tohoto místa vzbuzuje u někoho zdání, že takhle se žádná městská část nemůže jmenovat. Může. Na území hlavního města, jak asi tušíte, existuje i Kopanina Zadní, a to je teprve konec světa, avšak já mohu konstatovat, že bydlím v jedné nejpřednějších Kopanin ve střední Evropě.

Máme tu románskou rotundu, na kterou se tu a tam přijíždějí podívat i nějací turisté, a před okny našeho bytu je velká louka a za ní o pár desítek metrů dál přistávají letadla z celého světa.

Na hluk leteckých motorů jsem si zvykl, ostatně v Břevnově, kde jsme bydleli předtím, nám tramvaje dělaly větší kravál.
Před našima okny nic neteče, ale občas tam cvičí jezdci na koních, v trávě dovádějí psi a kočky, poletují bažanti, poskakují zajíci a pravidelně se tam promenádují srnky.

Když jsem byl nedávno nemocen a tomu odpovídajícím způsobem navlečen a obalen, probudila mne střelba. Od roku 1968 se mi něco takového nestalo, a tak jsem překvapeně vylezl na balkon a spatřil uniformované ozbrojence, jak střílejí na naše bažanty a zajíce – tu směrem k dosedajícím letadlům, tu směrem k našim oknům.
Nakřáplým hlasem jsem přes celé údolíčko zaskřehotal: „Zešíleli jste, blázni?“
Když jde člověku o život, bývá jeho výrazivo pochopitelně hrubší než obyčejně.

Palba na chvíli ustala. Nejspíš se ti zabijáci dohadovali, jestli bych také náhodou nebyl na odstřel. Využil jsem okamžiku překvapení a rázně jim vysvětlil, že střílet ve městě na obyvatelstvo je zločin a jestli toho nenechají, okamžitě volám policii.

Zkusili to znova, a tak jsem vytočil 158 a nahlásil, že veškeré zvířectvo, já i přistávající letadla jsme v ohrožení. Ochránci zákona přijeli téměř okamžitě, což jen dokazuje, že Přední Kopanina leží v katastru hlavního města České republiky, khaki ozbrojence zpacifikovali a ještě mi, udavači, poděkovali.

Střelba v Přední Kopanině ustala. Od té doby se zatím nic takového neopakovalo, bažanti, zajíci i letadla jsou v bezpečí, někdy se dokonce zdá, že se nám tu trochu přemnožili.

A tak zatímco někde daleko v centru města zuří boj o miliardy z Dopravních podniků, u nás, kam autobus dorazí v nejlepším případě jednou za půl hodiny, se ten boj projevuje snad jedině nedodržováním jízdního řádu, neboť horliví autobusáci často dorazí o pár minut dřív, než mají.

Dále bych chtěl nahlásit, že v jediném obchůdku s potravinami přestali prodávat mé oblíbené olomoucké tvarůžky, protože je prý už nikdo nekupuje, a že přes hlavní silnici k Nebušicím často – zejména v noci – přebíhají kanci.
No a to je asi tak všechno. Jinak toho u nás v Praze zase tak moc neděláme.


(psáno pro Týdeník ROZHLAS)