aneb

My chceme jen trošku...



Prý poslední krásný podzimní den. Tenhle se opravdu vydařil. Jedu autem z Prahy do Šluknova uvést panu Oujezdskému jeho výstavu fotografií z Islandu a kochám se barvami listí prosvíceného pozdně odpoledním sluncem. Jen jsem trochu nervózní, abych kvůli těm zatáčkám za Mělníkem nepřijel pozdě, to víte, na Islandu se pozdě nechodí. Tam si smluvíte schůzku třeba dva měsíce dopředu a už si ani nemusíte volat.

To kdybychom byli třeba v Chile, mohl bych být úplně klidný, tam se vlastně včas na návštěvu chodit nesmí! Taky by se mohlo stát, že by hostitelka ještě byla v natáčkách. Vzpomínám si, jak si můj přítel, český Chilan a sbormistr Hans Stein stěžoval, že když má zkoušku s pěveckým sborem a lidi se mu na ni trousí dvě hodiny, moc toho s nimi nenacvičí.

Ale co se dá dělat, to jsou místní zvyky. Na jihu je většinou na všechno dost času, na severu si potrpí na přesnost. Každý národ to má nastaveno trochu jinak a po svém, ostatně my Češi taky.

Když jsme u nás třeba k někomu pozvaní na večeři a hostitelka nese na stůl, skoro vždycky tvrdíme, že chceme jen trošku. „Ale kdepak, jen si dejte,“ prohlásí paní domu a pak nastane ten známý tanec, kdy vám neustále něco nabízí a přidává a vy se upejpáte, takže výsledkem je remíza v podobě běžné porce. To když se vás zeptají na Islandu, kolik chcete, a vy ze zvyknu plácnete, že jen trošku, dostanete jen trošku. A pak koukáte, jak se domácí vesele nacpávají, a odcházíte hladoví...

Ta silnice do České Lípy se opravdu vleče. Pouštím si rádio, abych nemusel myslet na to, že nebudu ve Šluknově včas, a ejhle: Evropská unie nám zakázala používat název máslo pro pomazánkové máslo, protože to máslo není, neobsahuje požadovaných osmdesát procent tuku.

A je z toho pozdvižení, sedm lidí z deseti by pomalu chtělo vystoupit z EU. Několik osamělých hlasů se sice ptá, jestli je dobré označovat jako máslo něco, co máslem není, ale ty v té vřavě zanikají...

Co když je to jen nedorozumění, napadá mě. Možná jsme jenom kulturně jinak nastavení, utěšuju se. Ti lidé se tak zlobí třeba proto, že my Češi přece dávno víme, že pomazánkové máslo žádné máslo není, podobně jako víme, že tuzemský rum není opravdový rum.

No a stejné to přece je i s naší pravdou, svobodou a demokracií! Nic z toho u nás nemá předepsaný počet procent, jenže my si toho jsme vědomi a umíme se podle toho zařídit. Nám nemusí nikdo nařizovat, co máme dělat...

Na kruhovém objezdu v České Lípě si říkám, že je vlastně s podivem, že nás Evropská unie dokázala přinutit, abychom si ty objezdy zřídili, když jsme na ně nebyli zvyklí. Je úplně jedno, že jsou bezpečnější než klasická křižovatka, protože to byly naše křižovatky!

Možná to tak je se vším. Ale stejně bych si přál, aby se pomazánkové máslo prostě přejmenovalo na máslovou pomazánku. Budeme o kousek k pravdě blíž, i když je to všechno tak těžké, osmdesát procent je pro nás zřejmě nedostižná meta.

Na druhé straně mě těší, že některé věci ještě platí. Třeba ta výstava fotografií pana Oujezdského, to byla stoprocentně výstava a přišla na ni i spousta opravdových návštěvníků.

Jen já jsem nakonec přijel o něco později, než jsem slíbil. Pan Oujezdský se ale nezlobil, stihli jsme to, dopadlo to dobře, nějak jsme to udělali...