aneb

Náhoda nebo Osud...

Navzdory své vlastní tezi, že stárnout znamená začít svůj život balit do papíru, jsem se dnes rozhodl, že sepíšu paměti. Úplně přesně ještě nevím, jak to udělám, ale napadlo mě, že začít můžu vlastně odkudkoli. Ono se to pak nějak poskládá, v hlavě to má taky člověk na přeskáčku.

Nejzábavnější mi připadají historky, v nichž události a jevy ukazují na to, že si s člověkem zahrává nějaká vyšší prozřetelnost. Vypadají jako náhody, ale náhody to třeba vůbec nemusejí být. Anebo naopak...

Na Fakultě žurnalistiky, kterou jsem studoval v temných sedmdesátých letech, jsme jednou dostali dlouhý seznam knih, z nichž jsme si měli jednu vybrat a rozebrat ji v seminární práci. Já zvolil Nezvalovu prózu Ulice Gît-le-Coeur, kterou básník vychrlil někdy ve třicátém šestém roce, v době, kdy se ještě hlásil k surrealismu, zbožňoval podivné shody a liboval si ve zvláštních náhodách.

Druhé vydání vyšlo v padesátých letech a Nezval ho pochopitelně značně upravil. Vyškrtal z něj například nenávistné pasáže, v nichž napadal sovětského spisovatele Ilju Erenburga, který se tehdy na pařížském kongresu na obranu kultury vyjadřoval o surrealistech z bolševického hlediska.Nezval v té době miloval Bretona, a tak v Ulici Gît-le-Coeur s chutí popsal i scénu, v níž „nepřítel“ Erenburg dostal kvůli svým postojům na pařížské ulici od Bretona – dlužno říci zasloužených – pár facek.

Ve druhém vydání ta scéna samozřejmě chyběla, Nezval se surrealismu dávno vzdal a padouchem pro něho už byl André Breton. Já si navíc našel Nezvalovy paměti Z mého života, v nichž je věta: „Vždycky jsem měl rád Ilju Erenburga.“ Jako by neexistovaly antikvariáty, že...

A tak jsem v té seminární práci škodolibě porovnával vyškrtané s nevyškrtaným a citoval i z ediční poznámky, v níž autor zdůraznil, že některé pasáže z prvního vydání vynechal „z uměleckých důvodů“. Bylo mi tehdy dvacet, byl jsem suverénní a neprozíravý a vůbec mě nenapadlo, že moje seminárka je poněkud mimo kulturněpolitickou linii doby. Naštěstí se tím nikdo nezabýval, já dostal dobrou známku a nemusel díky tomu dělat jednu zkoušku.

V září roku 1989, kdy se sice ještě na hranicích nestříhaly ostnaté dráty mezi dvěma léta oddělenými světy, ale sehnal-li občan někde tvrdou valutu, mohl uvažovat o cestě na Západ, jsem si řekl, že musím nějak zařídit, abych mohl odjet do Paříže. Jednak abych si od Antonína J. Liehma nechal vyprávět jednu rodinnou historku spojenou s mým otcem, no a vůbec – celý život jsem o Paříži četl a znal jsem ji z filmů, tak jsem si zkrátka chtěl ověřit, že to město existuje a že je ve skutečnosti stejné jako na plátně nebo v mé hlavě; jen tu tvrdou valutu jsem neměl…

Vzápětí mi přišel dědický honorář z Finska za otcovu hudbu, kterou tam léta hráli někde v rozhlase. Stačilo to tak akorát na desetidenní cestu a já se mohl poprvé v životě vydat za železnou oponu.

V Paříži jsem hned první den zašel Markem Skolilem do redakce Svědectví. Pozval mě na večeři a sliboval, že tam bude zajímavá společnost; jak se ukázalo, nepřeháněl. Toho večera jsem se mimo jiné poznal s filozofem Václavem Bělohradským, politologem Jacquesem Rupnikem, novinářem Karlem Hvížďalou a dalšími lidmi, které jsem doposud znal jen z tajně dovážených zahraničních časopisů; byl tam i básník Pavel Šrut, který se v Paříži stavil cestou z Prahy do Španělska.

To setkání se konalo v zapadlé uličce nedaleko bulváru Saint-Michel, která se – byla to taková nezvalovská zvláštní náhoda – jmenovala Gît-le-Coeur...


/napsáno pro Týdeník Rozhlas/