aneb

Zvířátka na konci roku

Pár dnů před Vánocemi vysílali v rádiu krátký rozhlasový rozhovor s jakýmsi mužem, který se zastával kaprů v kádích. Předvánoční prodej ulovených a přidušených „oblíbených šupináčů“, o způsobu jejich mordování nemluvě, vylíčil tak, že se mi dělalo špatně od žaludku. Ani redaktorka se u toho tématu raději dlouho nezdržela a rychle se vrátila k popisu těžké práce a omrzlých prstů nebohých prodavačů…

Mám rád scénu z filmu Krokodýl Dundee, kdy se hlavní hrdina rozhodne vyhnat z buše opilé lovce klokanů. Zamaskuje se klokaní kůží tak, že agresoři vyděšeně konstatují, že klokani opětují palbu, a dají se na útěk.

Letos na silvestra jsem si přál, aby z protější stráně před našimi okny o půlnoci vypochodovala ozbrojená komanda srnek, kanců, zajíců a bažantů a předvedla něco podobného dacanům, kteří si pletou veřejný prostor se střelnicí. I tato v podstatě slabá kanonáda stačila na to, aby náš kocour vyděšeně pobíhal z pokoje do pokoje a nevěděl, co se s ním děje. A to bydlíme na okraji Prahy; co teprve zvířata blíž centru města, psi za okny a ptáci v parcích...

A vůbec – zkuste mi vysvětlit, proč bylo tak veselo, když je prý tolik lidí znechucených a otrávených, a proč za ty rachejtle utrácejí, když se bojí krize? Jestliže tohle je způsob, jak ze sebe vybít naštvanost a agresivitu, asi bych to chápal, je to lepší než jít střílet po prezidentovi. Ale pokud si na takovou zábavu vypůjčili od lichvářů, je to pěkná pitomost.

Copak už se neumíme radovat a slavit normálně?

Já vím, ohňostroje jsou celoplanetární zábava, stačí se podívat na zprávy ze světa. Všude tam, kde lidé neumírají hlady nebo je nestřílejí jako v Sýrii, nakupují tuny zábavné pyrotechniky, stoupnou si na náměstí nebo někam na molo, odpálí to a kochají se. Jestli nás pozorují nějaké inteligentní bytosti z vesmíru, musejí si myslet, že jsme opravdu podivná civilizace; zkuste si to představit z jejich úhlu pohledu...

Nejhorší je, že se k živým bytostem pořád ještě chováme stejně jako k věcem. Kapr, zajíc, ale i kůň nebo pes jsou prostě něco jako stůl, žehlička, deka nebo ořezávátko. Člověk si akorát musí dávat pozor, aby mu neutekli – nebo ho případně nedohonili.

Richard Dawkins v jedné své knize prorokuje, že tak jako minulé století přineslo pokrok v oblasti lidských práv, rovnoprávnost žen, starých lidí či různých menšin, v tom jedenadvacátém budou nejspíš na pořadu práva zvířat.

Nejde o to, aby váš pes měl volební právo a kůň pobíral důchod, ale kapři by alespoň nemuseli před Vánocemi umírat na mučidlech nebo ptáci prchat na silvestra ze svých hnízd v parcích. A váš pes by nekňučel celou noc strachy, ale byla by s ním legrace jako normálně…


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)