aneb

K následkům hurikánu Václav

Život už je takový – klidné dny, měsíce a s trochou štěstí i roky jsou narušovány neštěstími všeho druhu od katastrof přírodních až po ty lidské, které si způsobujeme sami. Někdy se z nich otřepáváme dlouho, navíc nedávno se opět ukázalo, že na nějaký ten osvobozující konec světa se fakt spoléhat nemůžeme. Příroda či bůh (jak chcete) nám to zkrátka nehodlá nijak ulehčovat a my se z každé té šlamastyky musíme časem nějak vyhrabat. A ohlédneme-li se zpátky, spatříme sem tam i nějaké ty „hvězdné hodiny lidstva“.

Na svátek Všech svatých vypuklo v roce 1755 v Lisabonu jedno z nejsilnějších zemětřesení ve známé historii. Mělo takovou sílu, že toho dne prý i v tři tisíce kilometrů vzdálených lázních Teplice vytékala z pramenu červená voda. Následovala vlna tsunami a zkázu města dokonaly požáry.

Král Josef I. Portugalský unikl smrti díky tomu, že spolu se svým prvním ministrem, budoucím markýzem de Pombal zrovna pobýval ve vzdálené čtvrti zvané Betlém.
Když zoufalý král uviděl tu zkázu, údajně se na svého ministra obrátil a bezradně se ho zeptal: „Co budeme dělat?“

„Pohřbíme mrtvé a postaráme se o živé,“ odpověděl prý Pombal prostě. A zahájil revoluční modernizaci nejen zničeného Lisabonu, ale celé země…

Vzpomněl jsem si na to v prvních dnech nového roku, když hurikán Václav dalším devastačním gestem zničil práci mnoha příslušníků té lepší a odvážnější části národa, lidí, jimž se po dlouhých letech (a celkem už nečekaně) dařilo pomalu obnovovat důvěru společnosti v právní systém.

Ze zpráv jsme se v poslední době mnohem častěji dozvídali, že nějaký ten darebák přece jen bude potrestán, takže soudnější z nás museli uznat, že se něco mění k lepšímu. A teď ta tsunami arogance – a protože o inteligenci prezidenta nelze pochybovat, tak i zlé vůle – a probouzející se naděje opět upadá do dlouhodobého uměle udržovaného spánku…

Původce této katastrofy snad za pár týdnů zmizí v propadlišti dějin; a pokud ne hned, tak za pár let určitě. Ale co bude s naší nadějí na spravedlivější svět? Co budeme dělat?

Především bychom si měli uvědomit, že ani po novoročním projevu nenastal konec světa, i když pokus to byl pěkný. Nebude to samozřejmě poprvé, co zločinci uniknou spravedlnosti, a hořkost, že tomu napomohla hlava státu, budeme cítit ještě dlouho. Jenže jeden z právníků, kteří se k této věci v posledních dnech vyjadřovali, to shrnul pombalovsky jasně:
„Nedá se nic dělat, budeme muset začít znova.“

Ani my bychom neměli ztrácet hlavu. Právníkům, policajtům a všem, kteří to přesto nevzdají, bychom měli dát najevo, jak si toho vážíme a že mají naši podporu. A pokud to půjde, pomáhat všem, jimž tahle amnestie vzala naději nebo pevnou půdu pod nohama.
Zkrátka pohřbít mrtvé a postarat se o živé.



(Psáno pro Týdeník Rozhlas)