aneb

O našem kocourovi

Sedím u stolu u nedělní rodinné snídaně, a protože nás čeká druhé kolo volby prezidenta a předvolební boj vrcholí, v hlavě mi hučí internetové přestřelky, vybuchují nášlapné miny otázek, hvízdají nálety hesel, zabodávají se bajonety urážek a lží.
Žena chápavě mlčí a já se snažím přijít na to, jak napsat tenhle fejeton. Obvykle totiž vyjde až po deseti dnech od chvíle, kdy ho dám dohromady, což má spoustu nevýhod, pokud se nechci pokaždé věnovat jen nějakému nadčasovému tématu.

To, co teď čtete, jsem zkrátka napsal před deseti dny, a protože události se valí jedna za druhou, co do aktuálnosti jsem v podstatě vyřazen z boje. Například nevím, jak ty volby prezidenta dopadly, zda vyhrál „muž minulosti“ nebo „muž přítomnosti“, jak se ti pánové porůznu označovali. A tudíž ani nemohu tušit, jaká teď ve společnosti vládne nálada. To se pak špatně píše, postěžuju si a přilévám si do šálku s kávou ještě trochu mléka.
Jenže já dnes ty volby nějak nemůžu vyhnat z hlavy…

To, co se z vašeho pohledu minulý pátek a sobotu stalo, není možné změnit, musíme se s tím naučit žít. Ale ať už je podle vás volební výsledek jakýkoli, mě nejvíc překvapilo, jak se zdánlivě už apatičtí, lhostejní a na všechno připravení lidé vyburcovali k aktivitě a angažovanosti. Starost o věci veřejné najednou potlačila i zájem o Tipsport extraligu, možná dokonce o povánoční slevy, a takzvaná mlčící většina zase jednou nahlas promluvila.

Skoro se tomu nechce věřit. Přímá demokracie na celostátní úrovni je mi protivná; spíše než za vládu většiny považuji demokracii za složitý systém, jehož smyslem je ochrana menšin. Ale nepředpokládal jsem, že možnost volit prezidenta přímo zvedne takovou vlnu euforie, což je z hlediska občanské společnosti určitě dobře.

Je pravda, že to způsobila hlavně naděje, že nebudeme muset přihlížet souboji dinosaurů; že se objevily i jiné, čerstvější postavy a s nimi šance na rozvíření našeho malého českého politického bahniska. Z těchto úhlů pohledu byly tyto volby už před druhým kolem velmi úspěšné.

V posledních hodinách teď pořád dostávám textovky, v nichž se opakuje věta:
„Ať to vyhraje kdokoli, budeme tam mít toho, koho si zasloužíme.“
I to lze chápat jako dobrou zprávu. Aspoň víme, jací jsme...

Zvednu hlavu od kávy a žena povídá:
„Už vím, o čem bys měl psát ten fejeton. O našem kocourovi.“
Trochu nedůvěřivě se zašklebím. Provokuje? Dělá si legraci?

Ale ona pokračuje:
„Náš kocour dělá všechno naplno a pořádně. Nic nefláká. Když spí, spí pořádně. Když se protahuje, tak mu člověk až závidí, jak to dělá pořádně. Když žere, dělá to pořádně. Hraje si, loví, mňouká, přede, všechno dělá naplno a doopravdy. To bys měl napsat.“
Tak to sem píšu.
Když budeme věci dělat jako náš kocour, možná zvládneme i těch příštích pět let...