aneb

Od strýčka Jedličky k Zemanovi

Značnou část života jsem prožil v blízkosti Pražského hradu. A na Hradě už jsem zažil různé pány – třeba i strýčka Jedličku, který na nás dělal své p-š-t, když jsme navštívili povinné školní představení v Nejvyšším purkrabství, tehdejším Domě československých dětí. Občas jsme si tam se spolužáky chodili hrát, dětem tam dokonce půjčovali i hudební nástroje...

Pár let předtím jsme byli na Hradě s mateřskou školkou pozdravit na poslední cestě rakev prezidenta Antonína Zápotockého, ale já ho neviděl, protože jsem se té mrtvoly bál. Jako školáci jsme se občas pokoušeli rozesmát Hradní stráž, což se moc nedařilo; legrace s ní není dodnes. Za Novotného k nám občas dorazila atraktivnější zahraniční návštěva z Kuby, Senegalu nebo Indonésie – to nám rozdali praporky, abychom mohli mávat, a já si je pak schovával a měl jich doma menší sbírku.

Když se na Hrad v převratné době na konci šedesátých let nastěhoval generál Ludvík Svoboda, moc jsem na ta místa nechodil. Pamatuji se ale, že než přišel Husák, vzniklo pár vtipů o hradních pánech: Klement Ukrutný, Antonín Dobrotivý, Antonín Sličný, Ludvík Dítě... A říkalo se: „Proč je na fotce pan prezident jen do pasu? No přece aby nebylo vidět ty hračky, co za sebou tahá...“

Za Husáka na Hradě moc legrace nebylo, domy jako kdyby ještě víc zešedly a na Hradčany mělo smysl vyrazit leda na poštu. Taky se tam chodilo povinně volit, aby člověka nevyhodili ze školy, jinak k tomu žádný důvod nebyl.
Nejúžasnější věci se tam děly v době, kdy byl prezidentem Václava Havel. Třeba ty jeho projevy přednášené z balkonu nebo odkrývání dosud přísně střežených částí Hradu..

Jednou v květnu jsme se se ženou vypravili na oslavu státního svátku, na kterou jsme dostali oficiální pozvánku. I když takové věci nemáme moc rádi, chtěli jsme pozdravit známé, které jsme dlouho neviděli. Oblékli jsme se do svátečního a za slunného dne se vydali těch asi čtyři sta metrů na Hrad (bydleli jsme naproti). Pan prezident nás ovšem převezl – nechal to odpoledne otevřít hradní prostory pro všechny lidi, kteří šli kolem.

A tak jsme bloumali po chodbách a potkávali vyštafírované celebrity, politiky a generály a mezi nimi tatínky v šortkách s manželkami a dětmi, kteří se sem zatoulali při nedělní procházce a teď překvapeně zírali kolem a uzobávali dobroty z prostřených stolů.

Někdy na přelomu tisíciletí jsem po senátních volbách potkal na hradním nádvoří Ivana Medka. Tehdy už na Hradě nepracoval, volby nevyhrál. Radostně překvapen, že ho zase vidím, povídám: „Pane Medku, já jsem vás volil!“
A on na to: „Jo? Tak to jste byl vy?!“

Během deseti let, kdy byl ve funkci Václav Klaus, jsem na Hrad chodil hlavně za přítelem Lukešem, který se tam stará o památky, pečuje o Plečnikův odkaz a o to, aby areál Hradu byl co nejotevřenější. Když nám nedávno ukazoval další část zahrad a vyprávěl, co všechno obnáší krásu obnovit, smekl jsem pomyslný klobouk.

Chápu, že když nově zvolený hradní pán, oslněn svým vítězstvím v přímých volbách, vtipkuje v televizi o tom, že pokud mu Lukoil nebo Shell dají velkou slevu, otevře na hradním nádvoří benzinovou pumpu, je to jen pitoreskní žert, podobný třeba jeho nabídce udělat do kamer veřejnoprávní televize „aligátora“. Lze předpokládat, že k tomu nedojde – už proto, že takovou slevu těžko kdo dá.

V příštích několika letech asi bude na Hradčanech zase veselo; přinejmenším někteří ten zvláštní způsob vtipkování ocení. Ale Pražský hrad to určitě všechno přežije.