aneb

25 let Poločasu rozpadu

V dobách, kdy jsme začínali s Jiřím Dědečkem vystupovat, jsme se se spřízněnou dvojicí Vodňanský & Skoumal vídali poměrně často. Většinou už měli za sebou průšvih, který nás teprve čekal, a tak jsme si mohli snáze představit, jak bude vypadat naše nejbližší budoucnost.

„Jak se vede?“ zeptal se mě Petr Skoumal, když jsme se zase jednou potkali na Národní třídě. Podotýkám, že to bylo v roce 1980.
„Dobře! Chystáme premiéru v Divadle hudby!“ nedokázal jsem ovládnout příval optimismu.
„No jo, Divadlo hudby… To stadium už máme za sebou,“ pravil Petr chápavě.
A my s Dědečkem jsme ho měli za sebou vzápětí – po třech představeních, kdy nás podobně jako předtím naše starší kolegy z divadla vyrazili...

Když jsme se s Jiřím rozešli, hrál jsem nějaký čas ve dvojici s Petrem Skoumalem. Zpívali jsme spolu na Chmelnici, v Městské knihovně a taky na Lipnici, kde poprvé po osmnácti letech promluvil z pódia Václav Havel. Petr se tenkrát radostí mírně přiopil a při koncertě potom tak strašně zpomaloval, až jsem myslel, že to snad nedohrajem...

Zpívali jsme tam společně i Poločas rozpadu, podle mě Petrův nejsugestivnější vlastní text:

„Říkali ti, že pravda zvítězí, ale zapomněli říct kdy.
Říkali ti, že lhát se nemá, a taky říkali: Kdo lže, ten krade.
Říkali ti, že krást se nesmí, a mezitím ti ukradli celej život.
Tvářili se nezištně, když ti prohrabovali kapsy,
a usmívali se vlídně, když ti za rohem zkroutili ruce
a pak tě pozvali na skleničku a říkali: Co sme si, to sme si.
A pravda zase zvítězila a ani o tom nevěděla...“

V dobách, kdy jsem vůbec neměl peníze, mi Petr strašně levně – a ještě k tomu na splátky – prodal klávesový nástroj Roland JX 3P a učil mě aranžovat písničky. Pak jsme spolu složili Předvánoční koledu a dodnes ji občas oba zpíváme, loni dokonce dvakrát poprvé společně:

„Zas budou Vánoce,
ty svátky vkladních knížek,
dav najde Ježíška
a hned ho sejme z kříže…“

Když jsme byli v osmaosmdesátém na zájezdě v Olomouci, koupil si tam v knihkupectví knížku Emanuela Frynty Písničky bez muziky a celou zpáteční cestu mi z ní předčítal. Smál jsem se tak, až měl strach, že se vybouráme, ale naštěstí jsme to přežili. Petr pak z těch veršů udělal písničky, které si děti dodnes zpívají, takže na představení Kdyby prase mělo křídla v pražském Divadle v Dlouhé, kde je Petr hraje, bývá pokaždé vyprodáno.

Občas jsme teď v kompletní sestavě s Jiřím Dědečkem a Janem Vodňanským zase všichni vystupovali u příležitosti vydání reedice dvojalba Večírek rozpadlých dvojic. Na jevišti jsem prohlašoval, že dnes to už je spíš večírek rozpadlých jednotlivců, avšak Petr, který je z nás všech nejstarší, je bezpochyby ten nejméně rozpadlý.

Kromě toho, že ještě občas vystupuje v tradiční dvojici s Janem Vodňanským, hrává i na klávesy s rockovými kamarády kolem Mišíkova Etc…, s nimiž strávil taky kus života.

Že je mu teď v březnu pětasedmdesát, to byste vážně nepoznali. Ale je to tak.
Gratuluju, Petře, a přeju všechno nejlepší!



(Psáno pro Týdeník Rozhlas)