aneb

Poslední pozdrav z Jáchymova

Můj spolustolovník o sobě prohlásil, že je katolík a že si dá rybu, protože nastalo období půstu.
„Nebude vám to vadit, když jste vegetarián?“ překvapil mě otázkou.
„Vůbec ne,“ uklidnil jsem ho. Jsme v lázních a kuchař je tu znamenitý, spousta salátů, spousta bezmasých jídel na výběr, takže po vedlejších talířích se závistí rozhodně nepokukuji.

„Vy držíte půst? Co to pro vás znamená?“ zeptal jsem se.
„Já vám o tom přinesu brožurku, jestli chcete,“ nabídl mi.

Poděkoval jsem a druhý den mi ji opravdu přinesl. „Když se řekne půst, každého napadne, že má méně jíst, ale to není všechno,“ stálo tam. Také to prý znamená méně mluvit a více mlčet. Méně spěchat a více zpomalit. Více přemýšlet o tom, co děláme. Méně rozhazovat a více šetřit. Více se soustředit a méně rozptylovat, také se méně bavit a více se věnovat Bohu.

Líbilo se mi to a musel jsem konstatovat, že ač jsem bezvěrec, většinu z toho právě tady v lázních dělám. Dokonce se i věnuji Bohu. Porušuji to snad jedině tím, že se tu hodně a skvěle bavím, protože píšu knihu.

Společné chvíle u jídla můj spolustolovník vždycky něčím zajímavým okoření. Je mu tak kolem pětačtyřiceti a pracuje na letišti. Teď už si prý hodlá hlavně užívat, protože jenom dřít nemá smysl.
„Za komunistů bylo líp,“ prohlásil včera.
„Proč myslíte?“
„Lidi nemuseli tak dělat. Žádný stres. Pohoda. Taky se kradlo, ale nevyváželo se to do zahraničí.“

Mlčel jsem. Jednak jsem v lázních, navíc je půst a má se přemýšlet...
„Znáte přece ten vtip o Tondovi Zápotockém, jak mu chlapi v hospodě říkali, že se hrozně krade? Odpověděl jim: Chlapi, nebojte se, za hranice to nikdo nevyveze.“

„Tak vy jste komunista?“ ptám se; a řekl bych, že provokativně.
„Ano. Víte, narodil jsem se v malé vesnici na východním Slovensku. Otec bydlel po celý život v domě, kde nebyl elektrický proud, a matka dřela na bohaté. Když si představím, že Gottwald viděl třeba tady v Jáchymově tenhle náš luxusní lázeňský dům z první republiky, tak bych si myslel totéž co on.“

Řekl jsem mu, ať se jde odpoledne podívat do muzea, protože ten jeho Gottwald si tady v Jáchymově zřídil pěknej koncentrák. A že ho to třeba trochu vyléčí.

Nic na to neodpověděl, zato se rozpovídal o tom, jaká je dneska korupce.
„Mě by zajímalo, jak vám to jde dohromady, že jste komunista a taky praktikující katolík. My jsme se za komunistů ve škole učili, že náboženství je opium lidstva.“

„Hm“, řekl. „Víte, já jsem jako katolík vychovaný. Když chcete udělat dobře svému tělu, tak jdete do fitka, ne? A když cítíte, že je potřeba udělat něco pro duši, tak jdete do kostela. Kostel je pro mě prostě jako fitko pro duši,“ zopakoval pro jistotu.

Ještě že máme ten půst, řekl jsem si. On bude mít více času o tom všem přemýšlet, zpomalí a bude lépe vnímat Boha, já se zase přesně podle jeho příručky mohu zamyslet nad tím, „jaká slova jsem dneska řekl. Byla vlídná, nebo zlostná? Byla to vhodná slova pro vhodnou chvíli? Nechtěla někoho překřičet, nebo mít poslední slovo za každou cenu?“ A že by si hlavně ani jeden z nás neměl „nechat srdce ušpinit pýchou, hněvem nebo škodolibostí“…


(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)