aneb

Co se odvinulo z klubka

Kdyby nebylo protivného celníka na železniční trati z Berlína do Prahy, asi by se můj život odehrával jinak. Když jsme se na začátku osmdesátých let vraceli s mou první ženou z výletu do hlavního města Německé demokratické republiky, přikázal mi, abych vzal kufr do vedlejšího kupé, které bylo prázdné. Prohrabal ho a prohlásil, že těch pár věcí, které jsme si nakoupili, budu muset „vrátit zpátky do obchodu“... Tak jsem mu řekl, že je radši vyhodím z okna, a vypadal jsem asi dost odhodlaně, protože nakonec mávnul rukou a bez vysvětlení odešel. A tehdy se mi do života přimotalo Dánsko.

V našem kupé se do té doby mlčelo, ale když jsem se tam vítězoslavně vrátil, protrhly se hráze ostychu a během řeči jsme se nečekaně spřátelili. S Dášou, která se provdala za svého dánského spolužáka Erika a odstěhovala se za ním do Kodaně, jsem si pak několik let psal. Vždycky jsem si sliboval, že jestli někdy budu mít možnost podívat se na Západ, musím za nimi do Dánska...

Když se otevřely hranice, vydali jsme se s přítelem Bohdanem na cestu. Napřed jsme samozřejmě jeli do Kodaně za Dášou, ale pak jsme se vydali na cestu po Dánsku. Po několikadenním „strádání“ v drahých restauracích jsme se konečně pořádně nacpali v jedné jídelně v Odense a dovalili se do jakési ubytovny. Protože jsme už neměli sílu se hýbat, natožpak něco dělat, sáhl jsem po knížce dánského básníka Bennyho Andersena, kterou jsem si náhodou přibalil na cestu. Otevřel jsem ji na stránce s básní Dieta: „Jídlo není dobré pro žaludek – život je nezdravý…“

Po návratu jsem napsal knížku Cokoli o Dánsku a pak v pražské Viole uspořádal Dánský večírek. Přišel na něj i tehdejší pan velvyslanec, přečetl svou recenzi na moji knihu a prohlásil, že Dánové jsou Češi Severu. Já jsem na oplátku zhudebnil na jeho počest báseň Dieta a to byl počátek práce, na jejímž konci jsou dvě písňová alba s texty Bennyho Andersena v překladu Františka Fröhlicha.

Kvůli té knize jsem byl také vyslán jako delegát na kulturní festival do Århusu a tam se seznámil s Bennym Andersenem, který je nejen básník, ale i jazzový pianista, a na tom festivalu hrál. Přivezl jsem mu tam nahrávku z Violy, na níž jakýsi Čech (ano, byl jsem to já) rozesmává lidi jeho zhudebněnou básničkou Dieta...

Benny Andersen pak několikrát přijel do Prahy a dokonce jsme tu společně vystupovali. Hráli jsme třeba na jedné vernisáži v Rudolfínu, kde nás nikdo neposlouchal, nebo v Olomouci na festivalu poezie, kde nás poslouchali všichni. Ve trojici s Františkem Fröhlichem jsme tam recitovali báseň Líný básník. Šlo to česko-dánsky, protože ta Andersenova báseň obsahuje jenom tečku za větou. Jinak nic...

S Pavlem Kouteckým jsme pak natočili dva filmové dokumenty – jeden o dánském ostrově Bornholm, na který jsem se mezitím vydal při psaní knihy Ostrovy, majáky a mosty a kde jsme málem bídně zhynuli v osmimetrových vlnách cestou na Christiansø.

Druhý film se jmenoval Žít jako Dán a vystupuje v něm mimo jiné farář, který se převléká za klauna, anebo kabaretní komik, jehož si Dánové zvolili do parlamentu, protože v kampani slíbil cyklistům dobrý vítr do zad a mužům právo na impotenci…

A tak se to klubko událostí odvíjí pořád dál. Letos pojedu poprvé do Dánska poprvé s turisty, ale ne že proběhneme kodaňskou pěší zónu a pak rychle vyrazíme do Švédska nebo na Nordkap, jak to obvykle cestovní kanceláře dělávají. Dáme si na čas a prohlédneme si ty Čechy Severu pěkně zblízka, jejich země totiž opravdu stojí za to. A třeba se mi při tom, podobně jako kdysi onomu celníkovi, podaří odvinout konec nitky z klubka nějakých dalších příběhů. Člověk nikdy neví...

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)