aneb

Píseň jako umělecké dílo

Když napíšu, že píseň může být umělecké dílo, na řadu konzumentů rozhlasu a televize to nejspíš zapůsobí velice nedůvěryhodně. A není se čemu divit. O přetrvávající existenci žánru umělecké písně se mohou přesvědčit málokde – sem tam některý nekompromisní písničkář vydá písňové album, někdo ho objeví na internetu, v nějakém klubu či divadle, popřípadě v hospodě nebo veřejné knihovně. Čas od času se tomuto žánru seriózně věnuje některý recenzent v tisku – Pavel Klusák v Lidovkách, Antonín Kocábek v Týdnu...

Zřídkakdy se však o něm něco dozvíte z rozhlasu. S výjimkou pravidelných pořadů Milana Tesaře v rádiu Proglas, některých programů Jany Ježkové a několika dalších moderátorů pražského Radia 1 a také veřejnoprávní Vltavy, která se kromě toho snaží věnovat i klasice, jazzu, etnické hudbě a bůhví čemu ještě... O televizních hudebně-kritických pořadech nemá smysl psát, protože kde nic není, ani smrt nebere.

Písničkář – a teď myslím člověka, který své písně považuje především za umělecké dílo a teprve ve druhé či třetí řadě ho zajímá, kolik mu to vynese – je dnes v podobném postavení jako básník. Ten také obvykle nepózuje na titulních stranách časopisů a média se mu téměř nevěnují. Poezie přesto ze světa nezmizela, vydávají se knihy, a kdo chce, může si je číst a umístit je třeba na čestné místo na svém nočním stolku.

V jednom má ovšem básník oproti obdivovateli umělecké písně velkou psychickou výhodu: neexistuje žádný básnický průmysl, obdoba toho hudebního, a nejsou tu takzvané celebrity, které by veřejně vypočítávaly, kolik prodaly básní a u které vydavatelské firmy. Poezie se také, pokud vím, zatím nerecituje v rozhlase v komerčních programech. Naproti tomu písnička je beztrestně považována za „zboží“ a monstrum zvané hudební průmysl se nacpalo všude, kam se vejde – do supermarketů, kaváren, čekáren, úřadů a kanceláří a vystavuje tam svoje „výrobky“ přizpůsobené „potřebám trhu“.

Zkuste si představit, jak svět vypadá z pohledu obdivovatele a milovníka vcelku křehkého uměleckého žánru písně. Kam přijdete, tam narážíte na zmetky! To se básníkovi nestane, aby byl denně krmen verši, ze kterých by se mu dělalo špatně; básněmi, jejichž autoři většinou neznají základní pravidla řemesla, neumějí česky a blábolí, co jim slina na jazyk přinese. Písničkář, který to ještě nezabalil, je na tom asi jako kuchař v restauraci, který se půl dne pachtí s poctivou polévkou, i když všude kolem už neznají jinou než tu z pytlíku...

Básníci i písničkáři tohle zmatení hodnot určitě přežijí. Budou psát, skládat, tisknout a vystupovat, jako to dělají odjakživa. Jen bych jejich jménem rád připomněl, že ty zvukové vycpávky mezi reklamami, to nejsou umělecká díla z oboru písní; ty dneska najdete jinde. Třeba v pražském Kaštanu můžete o tomto víkendu slyšet Dášu Voňkovou, Zuzanu Homolovou, Oldřicha Janotu, Jiřího Konvrzka, Jiřího Smrže, Petra Linharta, Jiřího Dědečka, Martinu Trchovou, Petra Vášu, Martina Kyšperského a ještě asi patnáct dalších. Kam se hrabou instantní náhražky, tohle bude mít poctivou a nešizenou chuť, vsaďte se!


(Psáno pro Týdeník Rpzhlas)