aneb

Co to tu děláme?

Na filmovém festivalu Finále Plzeň už nejspíš patřím k inventáři. Déle než patnáct let tam totiž každý rok uvádím dokumentární filmy a diskutuji s jejich autory. Kromě dokumentů se v Plzni promítají i další filmy, hlavní soutěž se týká těch hraných, všechno kolem nich je mnohem „oficiálnější“, přestože – a to mě moc těší – tento festival je jako celek mimořádně málo snobský a škrobený.

Párkrát jsem byl angažován i jako moderátor hraných snímků a musím přiznat, že zatímco dokumenty na mě mají vliv povznášející a inspirativní, u filmů hraných tomu bývá naopak. Byl jsem zdeptaný, zmatený a dezorientovaný. Snad to bylo tím, že jsem ty filmy nemohl vidět předem a musel jsem – abych věděl, o čem s těmi autory mám diskutovat – absolvovat denní dávku tří čtyř snímků, a to po celý týden. V pátek odpoledne už jsem na tom byl tak, že jsem si postavy současných českých komedií pletl, nevěděl jsem, která herečka ve kterém filmu skočila z mostu a ve kterém se jenom rozvedla, a všechny filmy, až na asi tak tři čestné výjimky, mi splynuly v jeden tu stravitelnější, tu nesnesitelnější proud obrazu a zvuku.

Dokumenty si pletu málokdy, navíc dokumentaristé na mě působí vesměs jako pozoruhodné osobnosti, lidé vybavení morálkou i odvahou a zároveň – jak letos pravil jeden z nich, Martin Hanzlíček, na konci svého filmu o popálené romské holčičce – „jako spadlí z višně“. Většinou si totiž kladou otázky po smyslu a etice své práce, což se v naší společnosti běžně veřejně nedělá. Na to si tady, jak se dnes říká, nehrajeme.

Letos jsem měl v Plzni zvláště silný dojem, že jde o nějaký blahodárný trend. Nejsilněji se podle mě projevil zejména u dvou dokumentů – u zmíněného Hanzlíčkova filmu Třicet pět měsíců s Natálkou a v Klusákově a Remundově snímku Život a smrt v Tanvaldu. Oba filmy shodou okolností nějak souvisely s romskou tematikou, ale – a to bylo velmi zajímavé – ty soukromé příběhy přitom dalece přesahovaly. Byly to filmy o nás všech, o takzvané většinové společnosti.

V příběhu o Natálce se na první pohled nesourodá skupina občanů, laiků i odborníků, snaží z čistě lidských pohnutek postižené rodině nějak pomoci. Investují čas, síly, peníze, pomáhají dlouho a jak nejlépe dovedou. Nakonec ti dobří lidé propadají značné skepsi a z úst Martina Hanzlíčka v závěru filmu slyšíme: „Jen stále doufám, že jsme za ten čas naší aktivity nenadělali velké škody.“

Také Klusákův a Remundův dokument o smrti mladého romského muže v Tanvaldu přesahuje hranice tragédie jedné rodiny. Autorům nestačilo ani to, jak brilantně vylíčili rasistickou atmosféru na malém městě. Uprostřed filmu ve vypjaté scéně natáčení se synkem zastřeleného mladíka obrátili kamery proti sobě a neúprosně si vyjasňovali své pocity: „Najednou jsem si řekl, co to tu děláme?“ pravil jeden z nich. „Často myslím na to, že tady někdo umřel, a mě se to prostě nějak jako nedotýká. Musím si to každej den znova uvědomovat. Musím na to furt myslet...“

Při takových ukázkách sebereflexe smekám svůj moderátorský klobouk a mívám pocit, že v naší společnosti není ještě všechno ztraceno. Anebo alespoň v dokumentárním filmu...