aneb

Básník a nadpřirozená bytost

Kry a kly se liší hláskou, já a ty se liší láskou, tyto jemné verše si občas prozpěvuji na libovolnou melodii. Napsal je Antonín Brousek, který teď na prvního máje v jedenasedmdesáti letech zemřel. Jeden z nejpozoruhodnějších českých básníků; nejotevřenějších, nejstatečnějších, nejutajenějších...

Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1995, to ještě přebýval většinou v Německu, kam ho v devětašedesátém zavál osud a kde dostudoval. Slavistiku, germanistiku, srovnávací literaturu. Devět let se živil jako lektor na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, nakonec se stal docentem českého jazyka a literatury na univerzitě v Hamburku.

„Po pěti letech dřiny jsem se naučil docela obstojně psát německy, ale stačilo to samozřejmě na věci sekundární, na eseje nebo literární kritiky,“ řekl mi pak v rozhovoru pro televizi.

„Nejhorší v emigraci je ten pocit absolutní nedůsažnosti. Vzhledem k příslušnosti k Čechám, k Čechům a českému jazyku si připadáte jako trosečník na ostrově, i když párkrát za rok uvidíte nějaké kamarády. Člověk se cítí jako svůj vlastní nevlastní bratr, taková amputovaná existence. Psaní jsem používal jako účinný psychoterapeutický prostředek.“

Řeči, v níž vzpomínám,
tu nikdo nerozumí.
V řeči, jíž hovořím,
není nač vzpomínat.

V exilu začal mimo jiné číst a kriticky rozebírat tvorbu normalizačních básníků a nikdo to dosud tak důkladně neudělal jako on v knize Na brigádě, kterou vydali společně s Josefem Škvoreckým v torontském vydavatelství Sixty-Eight Publishers. Autor Zbabělcův ní deklasoval režimu zaprodané prozaiky, Antonín Brousek si vzal na starost oficiální básníky.

Přečetl všechno, co od nich do té doby vyšlo, a nenechal na nich nit suchou, neboť, jak pravil, v poezii se krade celkem běžně i bezděčně, avšak daleko horší případ je okrádání mrtvol – a nejhorší mrtvol zaživa pohřbených: „To se mi právě potom zhnusilo v té poezii Černíků, Sýsů a Skarlantů. Hlavně Černík v době, kdy Skácel nesměl publikovat, bezostyšně Skácela vykrádal. Totiž tu poetiku, ten princip, to lze ukrást.“

Knížku Na brigádě se mi podařilo sehnat před pár týdny v antikvariátě v Nových Butovicích. Nikdo ji tady znovu nevydal, ačkoli si myslím, že třeba maturanti by si ji přečíst měli.
„Zachovalo se jich nejvýš padesát,“ podotkl antikvář.

Ani odchod Antonína Brouska nebyl příliš komentován, některá média ho vůbec nezaznamenala. Rozhovor z roku 1995 veřejnoprávní televize neodvysílala, možná jim tam básníkovo jméno už nic neříká.

„Básník je člověk, který měl to neštěstí, že začal psát básně, tak bych to definoval,“ řekl mi Antonín Brousek kdysi. „Anebo že s tím lezl na veřejnost... Ale na druhé straně mi je podezřelé, že bych se měl na básníka dívat jako na nějakou nadpřirozenou bytost.“
„A co je to vlastně poezie?“
„Taková zvláštní kondenzace krásy.“
Sedím teď nad jeho šesti básnickými sbírkami a čtu si:

Já tady věčně nebudu
najdu si jinou hospodu.
Na futro nebeské brány
Bůh čárku udělá mi.

Udělá dvě, tři, čtyři, pět
a zapomenu celý svět.
Hnátem si podepřu sanici
na této konečné stanici.

Nezůstal nikomu nic dlužen. Ani sobě.




(Jan Burian, psáno pro Týdeník Rozhlas)