aneb

České baterky

Odvážel jsem ještě ne zcela dospělou dceru na letiště. Chystala se na týden k přátelům do ciziny a já jí uděloval poslední otcovské rady:
„A nezapomeň, že musíš taky dobře reprezentovat! Sebe, naši rodinu a svou vlast.“
Řekl jsem to napůl žertem, ale stejně jsem sám sebe trochu překvapil, co to povídám – to slovo vlast! Co já jsem to za vlastence...

Je pravda, že vlastenectví se ve mně budí téměř výhradně v cizině, doma mi připadají řeči o vlasti krajně podezřelé. Nejspíš proto, že se jimi ohání tolik různých nedůvěryhodných lidí, za jejichž řečmi je cítit všechno možné, jen ne skutečný zájem o národ.

Poprvé mě to zarazilo, když šla před časem jedna strana do voleb se starým fašistickým heslem „Nic než národ!“ a spoléhala se přitom na děravou paměť voličů. Podezřelí násilníci a demagogové zakládají čas od času různé vlastenecké fronty či národní strany, jiní lidé zase používají slovo vlast na obranu proti zlé Evropské unii, která nás podle nich chce zotročit, a tak podobně. A teď s tím začínám i já…

Připadá mi ale přirozené, že si někdo přišije českou vlajku na větrovku, když se vydá do světa. Také se tam ke své vlasti hlásím a snažím se nedělat ani jí, ani sobě a naší rodině ostudu. Když pak Čechy někdo chválí, těší mě to, a když třeba na dánském ostrově Bornholm najdu náhodou ve starém větrném mlýně dosud funkční motor vyrobený kdysi dávno v Pardubicích, dokonce jihnu.

Letos jsem své češství na Islandu prožil (někdy bolestně protrpěl) hned několikrát. První českou vlajku jsem spatřil na terénním autobusu jedné cestovní kanceláře v daleké pustině uprostřed liparitových hor. V táboře Landmannalaugar stál tento gigantický dopravní prostředek jen asi dva metry od prvního stanu a měl puštěný motor. Když jsme řidiče upozornili, že výfukové plyny z jeho vozu zamořují celý camping, odsekl: „Musím dobít baterku.“ A víc se s námi nebavil.
Nenapadlo ho, že by mohl popojet alespoň o pár desítek metrů dál, a tak se ten český smrad nesl od stanu ke stanu, dokud se české baterky nenabily.

Bylo mi úzko, podobně jako před rokem, kdy si náš krajan při snídani v hotelu bezostyšně balil sendviče na svačinu, na oběd, na celý den, jako by nevěděl, že je to krádež. V recepci se mě pak ptali, jestli je tohle v Česku normální...

Naštěstí se islandská veřejnost mohla v poslední době seznámit i s opačnými příklady. Metrostav před časem dokončil za neuvěřitelných podmínek stavbu dvou tunelů na severu ostrova. Češi tam hluboko pod zemí bojovali s vodou, která měla dva stupně Celsia, a když promítli svůj dokument o stavbě místním občanům, v úctě povstali a nadšeně Čechům tleskali.

Ultramaratonec René Kujan zase letos přeběhl sám, bez doprovodu, Island od severu k jihu. Trvalo mu to čtrnáct dní a absolvoval to mimo jiné proto, aby získal peníze pro sportovní klub vozíčkářů; před několika lety měl totiž vážnou autonehodu, kterou málem nepřežil. Když se loni vydal na Island poprvé a zveřejnil svůj cíl uběhnout třicet maratonů kolem ostrova, nikdo ho tam nebral vážně. Skromností a houževnatostí si Seveřany nakonec získal natolik, že se k němu po cestě přidávali.

Žádné velké řeči o vlastenectví ani o národu u toho nevedl, ale kdo z nás by nepocítil radost, že pocházíme ze stejné kotliny? Ostatně kdyby cestou křičel „Nic než národ!“ a někdo to Islanďanům přeložil, asi by si v duchu řekli, že to s těmi vozíčkáři někdo popletl a tenhle borec nejspíš trénuje na hry mentálně postižených.