aneb

Co se vlastně stalo?

Tři hudební vložky měly zpestřit program věnovaný 45. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa: kapela složená ze starších pánů, jejíž zpěvák zpíval anglicky v sinatrovském stylu, dětský sbor vedený nadšenými učitelkami, který měl v repertoáru jak masarykovku Ach synku, synku, tak proslulý song Jaromíra Vomáčky Běž domů, Ivane!, a já. Jinak na tom pódiu před nákupním centrem Palladium na náměstí Republiky v Praze vystupovali jen řečníci.

Pod pódiem seděli vesměs pamětníci, někteří lízali zmrzlinu – ta byla zdarma. O pár metrů dál nevzrušeně korzovali lidé, někteří mířili do Palladia, jiní odtamtud vycházeli. Zastavil se málokdo, byl všední den odpoledne, čas na nákup a potom domů, dělat si to svoje...

Řečníci vzpomínali, jak prožívali 21. srpen 1968. Historik Pavel Žáček, jenž se narodil rok po okupaci, souhrnně vylíčil, co a jak se tehdy stalo, a vyzval nás, abychom drželi minutu ticha na památku lidí, kteří tenkrát zahynuli. „Pokud na ně zapomeneme,“ dodal, „znamená to, že okupanti zvítězili.“
Vzpomněl jsem si na něj večer doma, když jsem na Facebooku našel anketu, v níž z šesti náhodně vybraných teenagerů ani jeden nevěděl, co se toho 21. srpna 1968 vlastně vůbec stalo.

Odpoledne se konferenciér zeptal i mě, jak jsem ten den prožíval, a já jsem to řekl – bylo mi šestnáct, probudil jsem se v našem starém hradčanském bytě, vyšel jsem na ulici a tam stál tank. To se stává, když je někde okupace, a zapomenout se na to nedá, mám v tomhle ohledu oproti zmíněné mládeži značnou výhodu...

A když pak na vás navíc cestou z kina míří cizí voják odjištěným samopalem, je vám dost jedno, že kdosi tvrdí, že jde o „internacionální pomoc“. Také během mého vyprávění procházeli lidé kolem pódia a nijak jsem je nemohl přibrzdit. A tak jsem pro těch pár sedících zahrál několik opatrně vybraných písní – o svobodě, o ostrých loktech, o evoluci, která musí časem nastat, i o tom, že pánbůh je nejspíš na dovolené. Když jsem slezl z jeviště, přišli za mnou dva pánové.

První pravil, že není pravda, jak jsem říkal na pódiu, že jsem ateista, protože to bych nemohl napsat takovou píseň o pánubohu.
„Vy jste prostě věřící, ale nevíte o tom.“
Přesně totéž mi kdysi říkal Ivan Hoffman a mně se nechtělo ho ujišťovat, že se mýlí. Ostatně, když to o sobě nevím, tak s tím nic neudělám...

Druhý pán mi přišel říct, že kdyby mě tu viděl můj otec, musel by se za mě stydět.
„Můj otec pro něj pracoval,“ řekl ten muž, „a až do své smrti ho nesmírně obdivoval. Byl to totiž opravdovej bolševik!“
Snažil jsem se mu říct, že mám svého otce rád, přestože to byl opravdovej bolševik a já ne, ale že to celé není zdaleka tak jednoduché.
„Napsal jsem o tom pětisetstránkovou knihu, tak si ji přečtěte a pak se o tom můžeme bavit. Nic o mém otci nevíte.“
Jenže pán opakoval, že o tom od svého otce ví úplně všechno, a bylo to, jako když jsme každý z jiné planety.

Na planetě Jazzová sekce toho dne přistál prezident Miloš Zeman a pronesl následující poselství:
„I když nám doufám nehrozí další okupace ani normalizace, ale hrozí nám poměrně všední dny, které si zbytečně dramatizujeme, snažme se, aby se k moci po příštích volbách dostali lidé, kteří nezradí své voliče.“
Znělo to pěkně. Ale bez paměti to, vašnosto, asi opravdu nepůjde...


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)