aneb

Budeme se ptát

Tak jsme natočili první díl nového televizního pořadu. Česká televize otevírá dětský kanál, a když děti usnou (doufejme, že ne u televize), změní se v kulturní kanál ČT ART a ten má vysílat až do půlnoci. Nejspíš je to tak proto, že si spousta lidí myslí, že se to k sobě hodí, neboť „umělci jsou jako děti“...

Naše „talk show“ Artefakta je mazaně postavená nikoli na osobnostech, ale na tématech, o kterých stojí za to pohovořit. A tak my čtyři, co se budeme v bedně za hluboké noci v příštích měsících od pondělí do čtvrtka objevovat – Lucie Klímová, Jan Rejžek, Miloslav Balaštík a já – se budeme, jak to tak vypadá, věnovat pokaždé více než jednomu hostu a třeba se tam s nimi budeme i hádat, to se uvidí...

Můj první pořad se měl zabývat otázkou, zda i dnes existuje něco jako underground a co by to tak mohlo být. Pozval jsem si na to odborníka Martina Machovce a dvě nekonformní umělkyně.

Eva Turnová, která už patnáct let hraje na basovou kytaru v kapele Plastic People of the Universe, píše fejetony a maluje obrazy, přednesla úvahu o Maslowově teorii, že člověk uspokojuje své potřeby postupně v jakýchsi patrech pyramidy od nejnižšího k nevyššímu. Nejnižší jsou záležitosti pudové a nejvyšší potom lidská seberealizace. „Rozhodla jsem se seberealizací naopak rovnou začít. Všechno ostatní vyplyne: láska, peníze, uznání a mezonetový byt,“ řekla a vzápětí hned vtipně dodala, že jí to moc nejde.

Tamara Nathová, hudebnice, básnířka a organizátorka kultury všeho druhu, přečetla mimo jiné krásnou báseň na téma „národ sobě i v hrobě“, která začíná: „Na hrobě Jana Wericha kanár Mejly Hlavsy pelichá.“ A po natáčení mi prozradila, že nevlastní žádné konto v bance, a taky to jde. Žije si tvořivě a docela šťastně.

Martin Machovec, který o tématu underground občas přednáší, řekl, že je to slovo těžko definovatelné a že ho chápe spíš historicky – do undergroundu patřili umělci v totalitním režimu, když jim za jakýkoli svobodnější umělecký či lidský projev hrozil kriminál a perzekuce. Dnes už to tak není, a doufejme, že to tak i zůstane.

Nakonec jsme se shodli, že je asi jedno, jak se svobodnému přístupu k životu a k umění říká – jestli použijeme naše slůvko underground, nebo třeba mluvíme o nezávislé či alternativní kultuře, či dokonce jen o docela obyčejné svobodě projevu a nakládání se životem tak, jak to člověk považuje za správné, nezávisle na tom, k čemu ho tlačí establishment.
A právě svoboda a pocit vlastní důstojnosti byly tím, co z obou přítomných žen vyzařovalo. Můžeme tomu říkat jakkoli, ale je moc důležité, že to ještě existuje...

Uvidíme, co nám a nočním divákům dětského kulturního kanálu podobné rozhovory přinesou. Budeme se ptát. Otázek a témat je spousta. Snad jich dokonce přibývá a komplikují se. Sem tam je možná lepší ptát se i naivně a hloupě, když se něco chceme dozvědět. Na moudré mlčení máme pořád ještě dost času.