aneb

Na výletě v jiném světě

Dánsko je placka. Rovina. O nejvyšší horu této země se léta vedou spory. V současné době vítězí Møllehøj neboli Vršek mlýna, ale do přeměření v roce 2005 vedl Ejer Bavnehøj (dnes třetí příčka) a za ním byl Yding Skovhøj, jenže na něm je mohyla z doby bronzové a ta se nepočítá, takže je momentálně druhý.

Kdysi jsme vrchol Yding Skovhøj (tehdy 172,66, dnes 170,77 m n. m.) s přítelem Bohdanem slavně dobyli, zakopali jsme tam českou korunu (tedy minci) a pak jsme, omotáni vlečným lanem ze škodovky, sestupovali na parkoviště, které se nalézá v údolí v nadmořské výšce asi tři metry pod vrcholem. Protože jsme po tom výkonu hlasitě jásali, přítomní Dánové nám gratulovali a oslavovali s námi. Také proto jsem si ten národ zamiloval. Mají nízkou nejvyšší horu, a dělají si z toho legraci, to by některé jiné národy neuměly. Ty nejspíš potřebují mít kvůli svému nevelkému sebevědomí všechno velké...

Tenkrát s Bohdanem jsme se ovšem spletli a o té nepoctivé mohyle na vrcholu Yding Skovhøj nevěděli. Není na tom nic divného, jiní cestovatelé dopadli ještě hůř. Karel Čapek například popisuje v Cestě na Sever, jak jeden jeho známý hledal „nejvyšší dánskou horu“ Himmelbjerget čili Nebeský vrch, která je dneska na ubohém sedmém místě se směšnými 147 metry nad mořem! Dlouho ji nemohl najít, až mu nakonec jistý domorodec oznámil, že už ji několikrát přejel... Vítězný Møllehøj bychom letos určitě také přejeli, ještě štěstí, že se o dvě stě metrů dál vzpíná druhá část tohoto horského masivu Ejer Bavnehøj a na ní je rozhledna. Krásná stavba, třináct metrů vysoká, s výtahem pro vozíčkáře...

Dánsko je placka, ale Dánové na ní umějí skvěle stavět. Nejen mosty, o kterých se hodně mluví, i další odvážné moderní budovy. V Aarhusu u přístavu se právě dokončuje fascinující obytný komplex ve tvaru ledovcových ker, v němž budou i levné byty a různé sociální vymoženosti pro chudší lidi, pro matky s dětmi a podobně. Také jsme letos navštívili půvabnou budovu univerzity Vituse Beringa v Horsensu. Bylo nás deset, vstoupili jsme do objektu, vyjeli výtahem na střechu, nechali se okouzlovat výhledem na moře a město, sestoupili po brčálově zeleném schodišti, nahlédli do učeben, všechno si to vyfotografovali a nikdo se nás nezeptal, co tam děláme – zkrátka veřejná budova.

V Aarhusu jsme také vystoupali až nad střechu, tentokrát uměleckého muzea Aros. Slavný dánsko-islandský architekt a designér Olafur Eliasson tam vytvořil kruhovou vyhlídku z barevných skel, na níž se vám začne zdát, že se vznášíte nad městem a jste tak trochu bohové...

V Middlefartu jsme si prohlédli supermoderní budovu spořitelny, která slouží také jako kavárna, a pokud vejdete vchodem z druhé strany, i jako knihkupectví. V Kodani na nás čekala další a další překvapení. Budova opery od Henninga Larsena se hrdě nese nad vodou hned naproti Amalienborgu, sídlu královny Markéty II. Nechala ji postavit dánská firma miliardáře Maersk-Møllera. Pan majitel sice nekandiduje ve volbách, aby spasil místní demokracii, ale daroval tuto stavbu dánskému státu.

Když se vydáte lodí od sochy Malé mořské víly do starého přístavu s matoucím názvem Nyhavn, Nový přístav, minete operu a desítky dalších nádherných nových staveb, mezi nimiž vyniká obrovská knihovna Černý diamant, důmyslně rozpolcená prosklená dominanta města. Pod ní se ve slunci babího léta povalovali spoře oblečení obyvatelé metropole, jiní kolem popojížděli na kolech, tu plovárna, onde kavárna...
Dánsko je skutečně placka, ale Dánové přitom mají opravdu rozhled...