aneb

O dovolené

Téma pořadu Tvorba žen na mateřské dovolené mě doopravdy lákalo. Do televizního studia jsme pozvali zástupce dvou zajímavých sdružení s názvem Divoké matky a Žluté sestry (Yellow Sisters) a k nim socioložku Jiřinu Šiklovou. Aby mě vůbec braly jako moderátora vážně, rozhodl jsem se, že jim přečtu něco ze svého čtrnáct let starého deníku, který jsem si psal, když jsem byl na pár týdnů „na stáži“ na mateřské dovolené. Tenkrát jsem si ověřil, že starat se o rok a půl staré dítě není žádná legrace:

Nedělní ráno
Sedím tak trochu zhroucený v křesle, dítě leze na všechno, na co se dá. Když se podaří odstranit židle, zabetonovat stoličky, odsunout krabice, kýbly, dřez – najde cedník. Stojí na cedníku a dobývá se do šuplíku. Začíná mi to být jedno, je přede mnou neděle – uklízení, vaření, mytí nádobí, číhání na ostré předměty, otevřená okna, hrany, věci, které by se daly spolknout, chemické prostředky, nezdravé potraviny, nitě, jehly, pavučiny, náhodné kolemjdoucí brouky… To by se dalo zvládnout (možná), ale k tomu je třeba přidat dva nenapsané scénáře, nevyřízené telefony, několik urgentních dopisů, kupu jindy radostné nedodělané práce navíc, neoxeroxované noty do Holandska, nenahrané kazety, nečekané telefonáty různých lidí, z nichž někteří se potřebují svěřit se svými problémy…

Nedělám nic. Sedím a pozoruji dítě, jak likviduje křehký pořádek ve skříni s kazetami – číslo 136 právě vyhazuje doprostřed pokoje a hned za ním letí 207, 155, 12, 14, 146… Minule mi to dalo hodinu práce, než jsem to srovnal. Zmocňuje se papírů na kreslení, asi deset jich rozhází po podlaze spolu s dalšími kazetami, vysype pastelky a žádá, abych jí cosi nakreslil – nereaguji. Nesnáším kreslení jako kolektivní činnost. Nějak to vycítí a začne po mně šplhat a kvílet. Chvíli ji utěšuji, zaujmu ji z posledních sil dálkovým ovládáním k televizi. Kde je však moje ovládání? Když se znovu rozječí, tentokrát kvůli jiné pitomosti, a přisune si dosud neobjevenou židličku a začne na ni vylézat, neexistující ovládání selže a já definitivně také – a zakřičím na ni. Zastaví se, svěsí hlavu a žalostně se rozpláče.

Samozřejmě si hned uvědomím, že jsem selhal. Vezmu ji do náruče a omlouvám se jí dospělými slovy. Za chvilku se uklidní, popadne nějakou hračku a vracíme se do výchozí situace. Sedím v křesle, tlumeně hraje televize, Rudolf Křesťan zpovídá pětačtyřicetiletou hvězdu pop-music Ivana Hlase: „Pokud vím, máte jedno dítě z prvního manželství a čtyři z druhého. Jak je vychováváte?“
„S mou druhou ženou máme naštěstí na výchovu stejný názor, i když já tam moc nejsem…“
Pořad se jmenuje Nedělní ráno.

Divoké matky i Žluté sestry se společně s Jiřinou Šiklovou smály a hned se nám líp mluvilo. Jiřina Šiklová vyprávěla, jak v šedesátých letech psala na mateřské disertaci, Kristýně Bokové prý byly řeči matek u pískoviště tak protivné, že si s kamarádkami otevřely kavárnu, aby si jejich děti mohly hrát jinde, a nakonec jsme si pustili videoklip Gansta matka, v němž těhotné ženy metají kozelce a duo Bára a Leňa zpívá: „Jsem gangsta matka, hustá matka, nedovolím, abych měla doma spratka!“
A já jen žasl, co ženy na mateřské dovolené všechno dokážou. Jsem prostě jen chlap...