aneb

Krušno u srdce

Když jsem před dvěma týdny odjížděl z Dánska, připadalo mi, že se vracím domů ze Západu. Napadlo mě to poprvé po mnoha letech a samotného mě to překvapilo. Slunné Dánsko s usměvavými lidmi, čistotou a tolerancí, s novou architekturou, knihovnami, univerzitami a cyklisty, mi předvedlo, kam bychom se mohli ubírat, kdybychom se naučili myslet i na věci společné, nejen na sebe.

Vzápětí mi přátelé Čermákovi poslali citát z Jana Nerudy:
Kdykoliv jsem se z ciziny do vlasti vracel a přibližoval se k matičce Praze, bylo mi vždy nesmírně krušno u srdce – jako bych měl odvrhnout všechnu příjemnost života a vkročit do černého, kalného moře, jako bych měl opouštět okruh volného myšlení a vstupovat do kruhů násilně zkřivených, kde každé slovo lež, každý pohled úmyslná urážka.

Koho by takový citát nezdeptal, zvlášť když pochází z poloviny devatenáctého století... Copak to tu bylo vždycky takové? Jsme my Češi opravdu odjakživa a na věčné časy „každý pohled úmyslná urážka“?

Když jsem před časem podobné úvahy předestřel před svým spolužákem z gymnázia, který už léta žije v New Yorku, argumentoval jsem poměrně naivně: „To se nemůžeme divit, když máme za sebou čtyřicet let komunistické totality!“ Kamarád se usmál a pravil, že i v Americe potkal spoustu darebáků českého původu, přičemž mnozí tam odešli už před „vítězným únorem“, takže s komunismem vůbec nepřišli do styku...

Projdete-li si noviny, knihy či korespondenci z první republiky, snadno zjistíte, že ani tahle trochu idealizovaná chvilka demokracie v našich samostatných dějinách nebyla příliš radostná, a to nemluvím o hospodářské krizi, ale o chování a charakteru našich předků.

Je fakt, že ani Dánové v devatenáctém století nesluli bůhvíjak úžasnými vlastnostmi a humánními způsoby jednání, ale něco se stalo a začali na sobě pracovat, demokracie se kultivovala a zadírala lidem pod kůži. Koncem dvacátého století to vyústilo v respekt k lidským právům a v prosazování humanismu a civilizačních hodnot, o jakých se nám zatím jen zdá. Dánsko – a podobně i pár dalších zemí na západ či na sever od nás – vybudovalo společnost, v níž je nám tak příjemně...

Komunismu (a předtím fašismu) můžeme zazlívat především to, že tady podobný vývoj neumožnil a že nás záměrně nekultivoval, jenže za všechny naše vykutálené vlastnosti rozhodně nemůže. Náskok, který má před námi „Západ“ dnes, je tak veliký, že se zdá, že už ho nemůžeme dohnat.

Dánsko a Česko jako by představovaly dvě různé civilizace. Jestli nevěříte, podívejte se třeba na dánský seriál Zločin. Česká televize ho sice vysílá v době, kdy už asi dávno spíte, ale dá se najít na internetu. Pojednává nejen o vraždě; především dává nahlédnout do zákulisí volebního boje v hlavním městě a ukazuje způsob myšlení tamních politiků. Při srovnání téhle drsné detektivky ze současné Kodaně s našimi „zábavnými“ pořady podobného typu člověk snadno pochopí, proč sice jsme členy Evropské unie, ale „vstoupit do Evropy“, jak jsme si kdysi přáli, se nám ještě nepovedlo. Ekonomicky možná ano, ale kulturně a lidsky jsme zatím pořád její „Divoký východ“.

Letos přitom divočíme čím dál víc. Nevíte někdo, jak bychom to mohli změnit?

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)