aneb

Vzpomínka na bezbarvou kampaň



Bylo ještě před volbami. Sobota. Vstávalo se mi těžce, neboť hned po ránu jsem musel naložit nástroj do auta a vyrazit do Divadla U hasičů, kde se v přímém přenosu slavilo devadesáté výročí vzniku časopisu Týdeník Rozhlas. Praha byla ale příjemně průjezdná a dokonce se dalo i zaparkovat u divadla. A uvnitř samí milé lidé, Ivan Kraus se ženou, Jan Petránek...

Pracovníky rozhlasu nám bylo řečeno, že se nesmíme v pořadu bavit o tom, komu dáme ve volbách hlas, že je to teď týden před volbami zakázáno, a tak zákonitě okamžitě vznikla v šatně diskuse na téma, co vlastně můžeme říct a co ne. Češi jsou totiž známi tím, že ať řeknete cokoli, vždycky si to někdo vyloží jako dvojsmysl nebo skrytou narážku. Kdysi jsme se to prostě naučili a rozhodně se toho umění teď nebudeme zbavovat.

Prý by bylo v pořadu nebezpečné zmiňovat se například i o barvách, protože každá strana si údajně nějakou přivlastnila ve volebním boji. Začal jsem se bát, vzal jsem si totiž bleděmodrou košili...

„TOP 09 nemá žádnou barvu,“ řekl kdosi a situaci tím jenom zhoršil. Teď už jsme si nemohli být jisti vůbec ničím. Náš problém nebyl v tom, že bychom se báli, že budeme mít průšvih. Bylo to horší – malér by postihl rozhlasové pracovníky, kteří by to za nás odnesli možná i výpovědí z práce, kdo ví…

Mně se vlastně původně vůbec nechtělo se k volbám nějak vyjadřovat, radši bych mluvil o jiných věcech, ale ve chvíli, kdy vám někdo něco zakazuje, vzbouří se ve vás ta anarchističtější část osobnosti a téměř pak nejste schopni myslet na nic jiného.

Navíc mi zavolala kamarádka a vyprávěla historku, jak se jeden starý pán trpící Alzheimerovým syndromem ztratil své ženě někde v centru, zabloudil a pak se ocitl zničehonic na předvolební schůzi jedné strany, kde bylo nachystané občerstvení. Moc mu tam chutnalo, a než se ukázalo, že tam opravdu nemá co dělat a hledají ho jinde, nikdo se ho neodvážil vyhodit, protože takové věci se před volbami nedělají. Co kdyby jeho hlas nakonec rozhodl... Po volbách by nejspíš letěl okamžitě a s prázdným žaludkem.

Pořad nakonec dopadl docela hezky, pánové byli vtipní a šarmantní, já jsem zpíval o tom, že evoluce chce trpělivost a do neděle se to stihnout nedá, a ta písnička mi najednou připadala plná důležitých dvojsmyslných sdělení. Ale není taková, to jen zafungovaly vzpomínky na staré časy, kdy se jinak než takhle nic sdělovat ani nedalo...

Odpoledne jsem se vydal na andělský den do chalupy manželů Novákových asi sto třicet kilometrů od Prahy. Pozvali své přátele a několik dní se společně zabývali keramikou a anděly. Snažili se vyjádřit svou představu, jak má takový anděl vypadat. Promítali jsme si fotografie různých soch andělů ze hřbitovů celého světa a bavili se o nich. Co vlastně na těch hřbitovech dělají a proč tam jsou?

Někteří z nich vypadali bezradně, jako kdyby se snažili vyrovnat s tím, že nikdy nemohou dokonale splnit svůj úkol. Jsou přiděleni nějakém člověku, chrání ho, pomáhají mu, ale nakonec se jim ho stejně nepodaří uhlídat a on jako každý umře. A strážný anděl teď stojí před jeho hrobem a nemůže se s tou prohrou vyrovnat...

Byla to zajímavá debata plná záhad a otázek, na něž neznáme odpovědi. O volbách nepadlo ani slovo. Jsou sice důležité a rozhoduje se v nich o spoustě zásadních věcí, ale ať chcete nebo ne, tahle kampaň byla opravdu velmi nudná a nezajímavá. Většina kandidátů nám neřekla vůbec nic nového, co by stálo za to. Naproti tomu takový anděl...