aneb

Jak si hraje osud...

Moje osobní historie s divadlem, jež se nachází v ulici Na Poříčí a dneska se jmenuje Archa, je dlouhá a jsou s ní spojeny nejranější životní kulturní zážitky. Když mě tam poprvé přivedli, jmenovalo se to divadlo D 34, ředitelem byl můj otec E. F. Burian, hrála tam moje matka Zuzana Kočová a všichni ostatní pro mě byli strýčkové a tety. Děti zkrátka někdy tráví čas tam, kde pracují jejich rodiče, no a já díky tomu vyrůstal v divadle.

Mělo to něco do sebe. Herečky mě překrmovaly sladkostmi (od té doby vlastně pokaždé, když spatřím nějakou herečku, podvědomě zatoužím po dortu) a navždycky mi utkvěla v paměti vůně líčidel a jiné divadelní pachy. Od té doby také vím, že někteří lidé z divadelní branže vlastně hrají divadlo pořád. Když je třeba potkáte v metru, je z toho patetická scéna a vypadá to, jako byste pro ně byli nejdůležitějším člověkem na světě. Za chvilku naštěstí natrefí na někoho jiného...

Jako předškolní dítě jsem na druhou stranu tu a tam zažil, jak maminka na jevišti umírá (v Lásce, vzdoru a smrti), miluje někoho jiného než tatínka (v Evženu Oněginovi), případně hraje chlapa (v Lidové suitě) nebo notorickou alkoholičku (v Žebrácké opeře). To člověka poznamená...

Ale jinak jsem měl štěstí, vyrůstal jsem uprostřed hudby, tance a barev. Dodnes si vybavuji Vladimíra Menšíka v úloze Sultána z Opery z pouti a několik písniček s hudbou Kurta Weila z Žebrácké opery umím zpaměti: Johnymu byla whisky jak louh A Jimi zase neměl dost Georgie nakonec do stolu bouch: Přece neudělám si z armády chlívek! Otec ale tohle místo vůbec neměl rád. Když se sem jeho Déčko přestěhovalo, prostory zdaleka nevyhovovaly potřebám divadla, nebylo tu pořádné zázemí, šatny, nic...

A když se po válce na poříčskou scénu zase vrátil, pojmenoval ji Divadlo, které zbylo, ale mnohem častěji o ní mluvil jako o hnusné díře u Rozvařilů, což byl bufet hned vedle. Snažil se co nejčastěji vyjíždět s herci zkoušet někam do přírody, aby si v tom vlhkém sklepení neničili zdraví. Když pak zemřel a matku z divadla vyhodili, změnily nadřízené orgány název scény na Divadlo E. F. Buriana, což si nikdo z naší rodiny nepřál. S tím, co od umění chtěl člověk, po kterém se tahle scéna jmenovala, už neměla vůbec nic společného.

Mně pak bylo po dalších více než třiceti letech dopřáno vrátit se do těch prostor, když se znovu přejmenovaly - na Divadlo Archa. Ředitel Ondřej Hrab mě pozval na zahajovací večer do sálu, který byl po rekonstrukci najednou mnohem blíž otcovým avantgardistickým představám. Na ten první večer s Minem Tanakou a Johnem Calem nezapomenu.

Pan ředitel mi pak z jakýchsi protekčních důvodů umožnil, abych u něj čas od času vystupoval i já, a tak tady už dvacet let pořádám různá představení. Měl jsem tu čest vystoupit tu i jako předzpěvák písničkáře Randyho Newmana nebo uvést do Archy svůj idol básnický - Dána Bennyho Andersena. Se synem Janem jsme tady natočili album Unavený válečník, na kterém jsou zhudebněné verše tohoto skvělého Dána, a hrál jsem tu i s kapelou svého druhého syna Jiřího.

Je zvláštní, jak osud někdy člověka vrací na stejná místa. Nikdo z naší rodiny tento sál fakticky nevlastnil, přesto se nějak stalo, že my nejspíš patříme k jeho inventáři...