aneb

Co se děje navzdory

Konečně jsem si udělal volnou chvilku a otevřel dva mohutné knižní svazky, které se mi povalují na čestném místě na poličce. Přemysl Rut je připravil pro vydavatelství Vyšehrad a jsou to rozhodně nejvýznamnější antologie české písňové tvorby, jaké se mi kdy dostaly do rukou. První kniha vyšla už před třemi lety, má název Orchestrion v hlavě a podtitul Česká písnička mezi poezií a divadlem, ta druhá před několika měsíci, jmenuje se Gloria i gaudium a podtitul zní Česká písnička mezi kostelem a hospodou.

Orchestrion se týká tvorby písničkářů zhruba od počátku 19. století do konce století minulého, na přebalu druhé knihy vydavatelé prozrazují, že v sobě zahrnuje období mnohem delší - od nejstarších dochovaných písní přes trobadorskou lyriku a duchovní písně gotiky, písně „žáků darebáků", písně husitské, kánony a jinou písňovou tvorbu renesance a zejména baroka. Nevynechává ani produkci kramářskou, písně poutní, ohlasy barokního zpěvu na českých kůrech 19. století a nejstarší písně dělnické z téže doby.

Člověk žasne. Nejen nad způsobem, jakým jsou tyto dějiny české písňové kultury zpracovány, nad citem a erudicí autora, nad množstvím dobových ilustrací i nad jazykem starých písní. A především nad skutečností, že před sebou máme jedinečnou publikaci o duchovních dějinách národa, učebnici dějin jeho cítění, dějiny smutku i smíchu, víry, strachu, naděje i zklamání. Takovou knihu měl mít člověk v knihovně nejspíš hned vedle jiných učebnic dějepisu či encyklopedií, aby mohl lépe chápat, odkud přicházíme a kam jdeme...

Když pak zalistujeme dílem navazujícím a pročteme se od ukázek tvorby Václava Hanky, Františka Čelakovského či J. K. Tyla přes Karla Hašlera, Voskovce a Wericha, Suchého a Šlitra, Vodňanského a Skoumala až k Jiřímu Bulisovi a zkusíme se na písně, které nás provázejí po celý život, podívat, jako bychom je četli poprvé, můžeme se nechat okouzlovat nejen tím, jaké poklady metafor a jazyková kouzla objevíme, ale také tím, jak se české písničky vyvíjely, měnily, do jakých koutů autorské fantazie vplouvaly a jak jsou nápady dalších a dalších tvůrců neustále překvapivé, nové a originální. A opět člověk žasne, že to všechno se navíc dělo a děje navzdory.

Navzdory cenzuře, která mnohé autory vedla k vyjadřování ne právě přímočarému, což kvalitě textů prospívalo. Navzdory hudebnímu průmyslu, jenž se odjakživa snaží písně jako žánr přizpůsobit svým obchodním představám. Navzdory hudebním dramaturgům rádií či televizí, kteří vesměs preferují nezávadnou a bezbarvou produkci, rezignují na své řemeslo a místo kvalitních surovin vaří z hudebních konzerv, jež se od těch běžných liší jen tím, že na nich chybí datum spotřeby.

A také navzdory pohrdání češtinou, navzdory nenáročnosti hudební kritiky, navzdory výzkumům poslechovosti, navzdory zneužívání písní v reklamách či jako vycpávek v různých pochybných programech a hlášení o slevách v supermarketech - navzdory tomu všemu písně jako odraz duše přežily i dvacáté století, a jak snad ukáže chystaný třetí díl zpěvníků Přemysla Ruta, žijí plnohodnotným uměleckým životem i dnes.

/Psáno pro Týdeník Rozhlas/