aneb

Jak se přepisují dějiny

Byl to zajímavý týden. Uváděl jsem ceny hudební kritiky Apollo a dělal jsem to s chutí, protože v porotě nezasedali lobbisté z firem, sponzoři ani hvězdičky s ostrými lokty, ale opravdoví kritici a dramaturgové; ani jsem nevěděl, že jich máme víc než osmdesát! Nominováno bylo sedm loňských alb a při poslechu žádného z nich se člověku nedělalo nevolno, naopak. Všichni nominovaní dělají svou hudbu poctivě a podle svého, takže ani jednoho z nich v Radiožurnálu neuslyšíte. Dnes to je bohužel pro umělce známka, že je s ním pořád ještě všechno v pořádku...

Při té příležitosti jsem narazil na píseň Pod Prahou Jakuba Koniga, který vystupuje pod uměleckým jménem Kittchen: Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí.
Je úplně jiná, úplně nepodobná těm šťastným obličejům v televizích.
A ty si říkáš: Mám ji rád, nebo nemám ji rád?
A vlastně nevíš...

V pátek jsem si víceméně náhodou pustil televizi, zrovna když začínal slavnostní ceremoniál zimní olympiády, Olympiády Vladimirovny, jak se jí prý v Rusku říká, a nemohl jsem se od obrazovky odtrhnout.

V poslední době se v komentářích ke sportovním výkonům vžil poměrně pitomý slovní obrat „přepisovat dějiny". Jaromír Jágr, Petr Čech či Martina Sáblíková „přepisují dějiny" každou chvíli, když změní statistiky medailí, gólů, vychytaných nul a bůhví čeho ještě. Při sledování slavnostního zahájení velké sportovní události jsem konečně pochopil, jak takové přepisování dějin vypadá v praxi. Stojí to miliony rublů a velké úsilí, ale asi se to vyplatí, zvlášť tehdy, když dějiny příslušné země nejsou moc radostné...
A to ruské dějiny, při vší úctě k Dostojevskému či Mendělejevovi, opravdu nejsou.

Takže v Putinových dějinách, jejichž průřez jsme při zahájení her mohli zhlédnout, samozřejmě chyběly gulagy i vyvražďování celých národů. Putinova konstrukce ruských dějin jako historie tvořivého a civilizovaného státu se opírala o Petra I., Velkou vlasteneckou válku a dobývání vesmíru. Figurkami na šachovnici byli spisovatelé, umělci a vědci čili vyhnanci, emigranti, Židé, homosexuálové a další v Rusku většinou nepohodlné a pronásledované osoby. Ve výjevech z poválečného období zněl tehdy zakázaný rokenrol a všemu vládla pohádková figurka, kterou prý Putin miloval v dětství. A davy diváků, přítomné hlavy států i sportovci celého světa sledovali přepsané dějiny a radostně tleskali.

Olympijská myšlenka je bez jakékoli ironie velká a silná. Snad i v tomto případě tedy hry nakonec přinesou něco dobrého. Když nad Soči vzplál olympijsky oheň, slíbil jsem si, že až se budu na olympijské soutěže dívat v televizi, budu myslet i na to, že pod Soči, které znám, je ještě jiné, úplně nepodobné těm šťastným obličejům v televizích. A budu si říkat: Mám je rád, nebo nemám je rád? A vlastně nevím...

(napsáno před týdnem pro Týdeník Rozhlas)