aneb

Zpráva z turné

První zastávkou mého turné po moravských knihovnách byl Vyškov. V tomhle městě jsem se naposledy stavoval 20. listopadu 1989 cestou do Olomouce, kde jsem tenkrát nehrál, ale besedoval se stávkujícími studenty. Vystoupili jsme se ženou před vyškovským obchodem s galanterií a chtěli si koupit trikoloru, jenže prodavačka nevěděla, co to je. „To se pak těžko dělá revoluce," zasmáli jsme se a jeli nadšeně dál...

Vyškov za ta léta prokoukl, alespoň na první pohled to tak vypadá, konstatoval jsem a vešel do krásné, nově zrekonstruované budovy městské knihovny. V televizi byl hokej, na olympiádě jsme hráli se Slovenskem „o všechno", ale na autorské čtení přišlo dobrých osmdesát lidí. Nalévali si kávu, ochutnávali připravené cukroví či sušené ovoce a hokej jim zjevně nechyběl. Všichni v sále určitě věděli, co je trikolora, a co bylo ještě lepší -nemuseli jsme se tím zabývat.

Pan ředitel mě představil jako autora sloganu „Veřejná knihovna - královna mezi veřejnými domy", takže jsem musel vysvětlit, že tuhle větu jsem kdysi vepsal jako jeden z vtípků do Almanachu kulturní ozdravovny a po čase ji knihovnice paní Stáňa z Nové Paky použila na transparent, když bylo nutné demonstrovat na podporu knihoven. Před tím obrovitým transparentem jsem se nechal vyfotografovat a snímek jsem použil i na přání k Novému roku. To se stává, heslo se oddělí od autora a žije si vlastním životem...

Byl to příjemný večer, tolik lidí jsem v knihovně už dlouho neviděl, navíc před koncem někdo přinesl zprávu, že vedeme nad Slováky 2:0. Když jsem se druhý den ráno probudil v malé šatničce pro knihovníky používané jako hostinský pokoj, nahlédla tam dáma mého věku a s vážným výrazem konstatovala, že ten slogan se sice líbí panu řediteli, ale jí tedy rozhodně ne. Co prý mají knihovny společného s vykřičenými domy?! Bylo na ní vidět, že mi to říct prostě musela, tak jsem jí za tu upřímnost poděkoval, rozloučil se a vydal se na cestu.

Ten den byl pochmurný, radostné zprávy z olympiády totiž vystřídaly ty děsivé z Kyjeva. Pokaždé, když se něco podobného děje, člověka se zmocňuje pocit, že to, co na jevišti dělá, nemá žádný smysl. Naučil jsem se s tím vyrovnávat tak, že si své pochybnosti nenechám pro sebe, ale sdělím je i publiku; společně to pak překonáme snadněji a nějaký smysl toho setkání najdeme...

Ve Slavičíně jsem vystupoval naposledy před sedmadvaceti lety, hráli jsme tehdy s Danielem Fikejzem na místním zámku a bylo plno. Do knihovny nyní přišlo asi třicet diváků, vesměs žen. Pořad se jmenoval Muži jsou křehcí a v televizi byl hokej s Američany - zase „o všechno".

I třicet lidí v sále představuje za takových okolností slušnou návštěvnost, zvlášť když nejde o masovou zábavu. Když si to totiž člověk propočítá na počet obyvatel, zjistí, že mít v Praze takové procento návštěvnosti, stačilo by to minimálně na narvanou Lucernu...

Oznámil jsem všem přítomným, že se pokusím, aby odcházeli domů s lepší náladou, než byla ta, kterou měli, když přišli, a když jsem končil, zavzpomínal jsem na ten starý koncert z doby totality.
Asi pět lidí se přiznalo, že tam tehdy také byli. Slíbili jsme si, že se zase za sedmadvacet let určitě potkáme, a někdo v sále se vytasil s informací, že s Američany prohráváme 4:1. Ale moc nám to nevadilo. Ty pravé tragédie se odehrávaly někde úplně jinde.

(Psáno pro Týdeník Rozhlas)