aneb

Padali jsme do střel

Zatímco na fotbalovém trávníku Šachtaru Doněck stálo dvacet dva hráčů se sklopenými hlavami a věnovali minutu ticha obětem kyjevského vraždění, část publika naschvál nesouhlasně hlučela. Trochu mě u obrazovky zamrazilo a komentátor se to snažil zamluvit; pravil něco v tom smyslu, že jsme pár desítek kilometrů od ruských hranic, a je to tedy pochopitelné...

Druhý den ráno, poté co plzeňští borci slavně vyřadili mezinárodní squadru Doněcku s dvanácti Brazilci na soupisce a s drtivou většinou cizinců v sestavě, čtu, že „proruští ozbrojenci“ obsadili vojenské letiště zatím stále ještě ukrajinského Sevastopolu. Bratrská internacionální pomoc se blíží, napadlo mě a vzpomněl jsem si na letadla nad Prahou kdysi v srpnu. A na hodiny dějepisu, když jsme se učili, jak Sovětský svaz v rámci zabezpečení svých hranic před Hitlerem (o paktu Molotov – Ribbentrop ani slůvko!) obsadil Estonsko, Litvu, Lotyšsko, část Polska, Finska a tak dále. Car Petr I., hrdina úvodního ceremoniálu z olympiády v Soči, také obsazoval území, aby si vybudoval bránu do Evropy, to je prostě taková tradice. To jen Nikita Chruščov, zuřivec, který mlátil botou o řečnický pult v OSN a chtěl prý všude pěstovat kukuřici, voluntaristicky změnil hranice a ruský Krym altruisticky věnoval Ukrajině. A neříkejte mi, že tušil, že jednou ho Rusové budou chtít zpátky, tenkrát se ještě dělaly věci na věčné časy...

Mluvčí ruské námořní pěchoty v Sevastopolu před chvílí popřel, že se jeho posádka podílela na obsazení letiště, jen prý kvůli „nestabilní situaci“ provedla opatření v rámci svých „protiteroristických jednotek“, aby chránily části flotily a rezidenční čtvrti, v nichž žije ruský personál s rodinami.

Nad krymským parlamentem už vlaje ruská vlajka, zpravodajci informují o tom, že prezident Putin nařídil „kontrolu pohotovosti vojsk“, bývalý boxer Kličko varuje před „gruzínským scénářem“, Ukrajina se dovolává OSN a experti soudí, že v jakémkoli ozbrojeném konfliktu nemá žádnou šanci.

A já se bojím, že zase budou umírat lidi. Rád bych myslel na něco jiného, ale tenhle druh strachu mi to nedovolí.
Na internetu koluje aktuální vtip – fotomontáž, na níž má bývalý ukrajinský prezident na hlavě nasazený prezervativ, s podtitulkem Moskva poskytla Janukovyčovi ochranu.Byla by to legrace, kdyby se ovšem nenašly doklady o tom, že tenhle člověk opravdu chtěl demonstranty v Kyjevě jednoduše postřílet...

Sedím, pročítám zpravodajství a snažím se soustředit alespoň na sportovní zprávy a najít něco o slavném triumfu plzeňských chlapců v Doněcku.
„Bylo to na hranici sebeobětování, protože jsme padali do střel, vrhali se jim pod nohy, hráli na hranici svých možností,“ komentovali zápas šťastní vítězové a střelec gólu Daniel Kolář řekl: „Padali jsme na hubu, a proto jdeme dál.“
Mám fotbal rád, bylo to nádherné utkání, napínavé až do poslední chvíle. Fandil jsem a bál se...

Bál jsem se, ale byla to jen hra. Dvaadvacet skvělých herců ji hrálo dokonale a nanejvýš na sebe vrhali vášnivě zlé pohledy. Jeden z Brazilců vypadal opravdu nasupeně, nechtěl bych ho takhle někde v noci potkat... Pořád by mě ale děsil méně než ta docela početná skupina diváků, kteří nedokázali uctít památku mrtvých z kyjevského Majdanu, přestože mezi nimi byli i policajti z druhé strany barikády.

Já vím, už zase míchám politiku do sportu, řeknete si. Jenže já to nedělám, to se dělá tak nějak samo. A já se při tom musím bát úplně jinak, než bych si přál...