aneb

Vzpoura vyhledávače

Asi tak před šesti lety jsem v tramvaji zaslechl mladého muže, který něco vysvětloval slečně stojící vedle něj. „Když něco nevíš, tak si to vygoogluj!" pravil - a já potom strávil podstatnou část následující noci u počítače. Do vyhledávače jsem zadal slova „hluboký smysl" a o tom, co následovalo, jsem napsal fejeton. Nic převratného mi tehdy internet nenabídl, ale byla to docela zajímavá hra, a tak mě minulou neděli napadlo, že bych to mohl zkusit zopakovat.

Vepsal jsem ta dvě důležitá slova do vyhledávače seznam.cz a ten mi ve vteřině nabídl 501051 výsledků.
Dost na to, aby mě to zdeprimovalo, ale hned první z „hlubokých smyslů" byl kupodivu docela smyslupný - věta z knihy Jiřího Voskovce o písni Klobouk ve křoví: „Tato píseň ohraničuje území, v němž bezradnost z nesmyslna je vyvažována vírou v hluboký smysl srandy."

Vyzbrojen tímto citátem pustil jsem se do dalšího čtení. Netuším, jak vlastně takový vyhledávač funguje, a o to víc mě překvapuje, že se mezi výsledky na první stránce vetřely odkazy na texty, v nichž byly výrazy hluboký a smysl od sebe odděleny, takže buď počítač mé zadání vůbec nedešifroval, nebo tu má někdo protekci. Já přece hledám hluboký smysl a článek o hlubokém stabilizačním systému bederní páteře neboli „vypouklém břichu" kulturistů mě teď nezajímá. Taková nechápavost mého počítače mě trochu znechutila.

Ještě že hned pod tím byl článek z Katolických novin, který se tématu skutečně týkal: Svíce a její hluboký smysl pro křesťany. Vyzbrojen tímto světlem jsem mohl statečně přeskočit článek z jehovistické Strážné věže, neboť také nenabízel hluboký, ale pouze hlubší smysl, a rovnou jsem se začetl do zprávy ze serveru databazeknih.cz, který mi doporučoval Návod na dobrý život od jakéhosi Itala z osmnáctého století. Pokud si prý čtenář osvojí důležité zásady, jež jsou zde nabízeny, nalezne nejen pokoj srdce a objeví hluboký smysl svého života, ale bude moci úspěšně duchovně růst.

„Tak jo, někdy příště," říkám si a hledám dál. Chvíli se nechám deptat sděleními jako „prcci se zase, jak je v Čechách obvyklé, spojili proti jasnému vítězi, sociální demokracii, a začali pištět: nám dal volič leč autor žádným hlubokým smyslem neohromuje, navíc slova jako „prcci" a „pištět" mě vybízejí, abych šel raději jinam.

A pak se stane něco nečekaného: když kliknu na další stránku, na níž by se mělo objevit dalších deset z avizovaného půl milionu hlubokých smyslů, počítač odmítne poslušnost. Vrátí mě zpátky tam, kde už jsem byl. Klikám naléhavěji, zkouším, co se dá, jenže počítač se nějak zasekl. Proč zrovna dneska, je v tom snad nějaký smysl? Pochybuji, spíš to bude něco podobného, jako když jsme v pubertě čarovali s knihou. Musíte myslet na to, co se potřebujete dozvědět, vezmete jakoukoli knihu, která je po ruce, otevřete ji a poslepu do ní vložíte prst. A tam najdete odpověď...

Schválně to zkouším. Popadnu Nakonečného Lexikon magie, který leží vedle počítače, zeptám se v duchu, jak je to s tím hlubokým smyslem doopravdy, zabodnu prst na stranu 394 a čtu: „Díváme-li se za jasné noci k obloze poseté hvězdami, někomu se zdá vesmír prázdný a chladný a jinému je podivuhodným dílem Božím."

No dobře, vzdávám se. Nechám se počítačem znovu zavléct tam, kam chce on - na území Jiřího Voskovce, v němž bezradnost z nesmyslna je vyvažována vírou v hluboký smysl srandy. A jdu o tom přemýšlet.


(Psáno pro Týdeník Rozhlas)